Soubor fotografií Adama Kenckého pojmenovaný O tom, co jsem dělal venku, představuje výběr ze snímků a textů, které autor vytvořil za několik posledních let na cestách, v zahraničí, prostě venku. Venku však v jeho pojetí neznamená nutně „mimo domov“, mimo důvěrně známé prostředí, v cizině totiž trávil a tráví podstatnou část svého života a ono „venku“ je pro Adama leckdy právě to nejbližší, nejintimnější.Chronologicky vzato začal Adam nejdříve cestovat. Později přibyla nutnost zaznamenat vše podstatné slovem. Buď rovnou v průběhu putování, nebo hned po návratu domů, přesněji řečeno do Karviné. Až nakonec přišla touha uchovat si z cest i onen vizuální zážitek, tedy fotografie. Snad i proto začal v roce 2012 fotografii studovat a od té doby důležitost kamery při jeho cestách jen a jen roste. Způsob jakým Adam fotograficky pracuje, však nemá nic společného s cestovatelskou, natož turistickou fotografií. Architektonické i přírodní dominanty ho nechávají chladným, když už je zaznamená, tak nejspíše z pocitu jakési „povinnosti“.
Nejedná se ale ani o „čistokrevný“ dokument, nebo subjektivní dokument, jehož tradice je v české fotografii neobyčejně silná. Adam totiž nepatří k autorům, kteří dokážou namířit objektiv na skupinku úplně neznámých lidí a „nakrást“ si tak bez ptaní jejich vzhled, výraz, pocity. Ve způsobu jeho práce je v tomto smyslu pokora, ale zcela jistě i určitá míra ostychu. Což zároveň vysvětluje, proč je na jeho fotografiích tak málo lidí, byť jsou nezřídka pořízeny ve velkých metropolích. A když už tu a tam najdeme na některém ze snímků neznámého chodce, téměř nikdy s fotografem nekomunikuje ani gesty, ani pohledem. Je tu však ještě další možnost. Totiž, že na fotografii člověka přeci jen vidíme, většinou se ale jedná o Adamovi blízkého kamaráda, kamarádku či přítelkyni. Jak již bylo řečeno, autor v zahraničí trávil dlouhé měsíce a za domov by možná častokrát označil spíše ono „venku“, než Českou republiku.
Nejedná se ale ani o „čistokrevný“ dokument, nebo subjektivní dokument, jehož tradice je v české fotografii neobyčejně silná. Adam totiž nepatří k autorům, kteří dokážou namířit objektiv na skupinku úplně neznámých lidí a „nakrást“ si tak bez ptaní jejich vzhled, výraz, pocity. Ve způsobu jeho práce je v tomto smyslu pokora, ale zcela jistě i určitá míra ostychu. Což zároveň vysvětluje, proč je na jeho fotografiích tak málo lidí, byť jsou nezřídka pořízeny ve velkých metropolích. A když už tu a tam najdeme na některém ze snímků neznámého chodce, téměř nikdy s fotografem nekomunikuje ani gesty, ani pohledem. Je tu však ještě další možnost. Totiž, že na fotografii člověka přeci jen vidíme, většinou se ale jedná o Adamovi blízkého kamaráda, kamarádku či přítelkyni. Jak již bylo řečeno, autor v zahraničí trávil dlouhé měsíce a za domov by možná častokrát označil spíše ono „venku“, než Českou republiku.
Celkově se tak jeho snímky stávají jakousi směsicí intimních scén, fotografických útržků z cest a kontemplativních záběrů na krajinu či městská zátiší. Z takového vizuálního materiálu je velmi obtížné vytvořit jednolitý celek, soubor s patřičným zacílením a energií. Tvůrčí gesto, kterému v Adamově případě nejvíce odpovídají ručně psané deníky doplněné o drobné fotografie (někdy spíše naopak), se tu totiž střetává s nutností vytvořit klasický galerijní výstavní soubor postavený na kvalitě samostatných snímků. Je možná překvapivé, že tuto nejtradičnější podobu prezentace si Adam vlastně nikdy pořádně nevyzkoušel a dával přednost velmi neortodoxním a často riskantním výstavním formám.
Například loňská klauzurní práce spočívala v namluvení detailního popisu vlastních fotografií na diktafon, který pak Adam pouštěl v prázdné a potemnělé místnosti bez jediného vizuálního obrazu. Zmiňovaný popis je naznačen také v tomto katalogu, byť jeho slovní forma má daleko k autentičnosti původního záznamu. Jak již bylo řečeno, nejblíže Adamovu naturelu mají asi jeho deníky. Staré sešity už samy o sobě působí nostalgicky, není to však prvoplánové. Adam má jednoduše rád starý papír, který již před jeho první větou něco zažil a má svou vlastní paměť. Na ni pak autor vrší fotografie a věty, tedy paměť osobní. Snesl by vůbec čistý bílý papír něco podobného? Z Adamova úhlu pohledu jistě ne. Soubor O tom, co jsem dělal venku tedy nově skládá příběh fotografa. Po všech experimentech se Adam – možná trochu paradoxně – dostal k nejběžnější formě prezentace, jakoby i takto chtěl vyzkoušet platnost svých děl. Možná tak i trochu zkresluje a upouští od jakési „historické pravdy“ deníkových záznamů. Přesto snad vybrané fotografie poskytují alespoň částečnou odpověď na otázku, co Adam Kencki venku vlastně dělal.
Například loňská klauzurní práce spočívala v namluvení detailního popisu vlastních fotografií na diktafon, který pak Adam pouštěl v prázdné a potemnělé místnosti bez jediného vizuálního obrazu. Zmiňovaný popis je naznačen také v tomto katalogu, byť jeho slovní forma má daleko k autentičnosti původního záznamu. Jak již bylo řečeno, nejblíže Adamovu naturelu mají asi jeho deníky. Staré sešity už samy o sobě působí nostalgicky, není to však prvoplánové. Adam má jednoduše rád starý papír, který již před jeho první větou něco zažil a má svou vlastní paměť. Na ni pak autor vrší fotografie a věty, tedy paměť osobní. Snesl by vůbec čistý bílý papír něco podobného? Z Adamova úhlu pohledu jistě ne. Soubor O tom, co jsem dělal venku tedy nově skládá příběh fotografa. Po všech experimentech se Adam – možná trochu paradoxně – dostal k nejběžnější formě prezentace, jakoby i takto chtěl vyzkoušet platnost svých děl. Možná tak i trochu zkresluje a upouští od jakési „historické pravdy“ deníkových záznamů. Přesto snad vybrané fotografie poskytují alespoň částečnou odpověď na otázku, co Adam Kencki venku vlastně dělal.
Lukáš Bártl Brno 2015
o tom, co jsem dělal venku - katalog
