město - moře - kuře
Miluju knihy. Už
si přesně nepamatuju, kdy jsem se naučil číst, ale vím, že jakmile jsem se to
naučil, beznadějně jsem jim propadl. Četl jsem pohádky, dobrodružné knihy,
listoval jsem v encyklopediích. Nějak podvědomě jsem asi měl nejraději
knihy, které se odehrávaly v cizích krajích. Bavilo mě spojovat si
vědomosti ze zeměpisu a dějepisu s dokumentárními a cestovatelskými pořady
z televize a představovat si třeba Karu Ben Nemsího na velbloudu
v písečných dunách nebo kapitána Nema v ponorce někde hluboko
v moři. Čtením knih jsem dokázal strávit dlouhé hodiny. Bratranci a
kamarádi si ze mě dodnes dělají legraci, že jsem si raději četl, než abych šel
s nimi ven. Zpětně jsem přišel na to, že asi největší vliv na mě měl
Otakar Batlička.
Nemohl jsem uvěřit, že by jeden člověk mohl za jeden život stihnout vyzkoušet tolik povolání a navštívit tolik zemí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Batlička zapisoval zážitky nejen své, ale také svých přátel a lidí, které cestou potkal, a že se na jeho životopise, ve snaze podpořit legendu o autorovi, vyřádil také Petr Sadecký, takže je dnes nemožné zjistit, co všechno Batlička opravdu dělal a zažil a co je smyšlenka. Batličkovy povídky se mi vryly pod kůži a už když jsem je četl, věděl jsem, že toho nikdy nemůžu stihnout zažít tolik jako on.
Když jsem se po gymplu hlásil na žurnalistiku, tak mě nevzali. Jednak asi proto, že jsem zkoušky dělal se strašnou kocovinou, a jednak asi taky proto, že jsem žurnalistiku studovat neměl. Trochu úsměvné je, že mě dlouho živilo hlavně psaní, ale to je vlastně vedlejší.
Nemohl jsem uvěřit, že by jeden člověk mohl za jeden život stihnout vyzkoušet tolik povolání a navštívit tolik zemí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Batlička zapisoval zážitky nejen své, ale také svých přátel a lidí, které cestou potkal, a že se na jeho životopise, ve snaze podpořit legendu o autorovi, vyřádil také Petr Sadecký, takže je dnes nemožné zjistit, co všechno Batlička opravdu dělal a zažil a co je smyšlenka. Batličkovy povídky se mi vryly pod kůži a už když jsem je četl, věděl jsem, že toho nikdy nemůžu stihnout zažít tolik jako on.
Když jsem se po gymplu hlásil na žurnalistiku, tak mě nevzali. Jednak asi proto, že jsem zkoušky dělal se strašnou kocovinou, a jednak asi taky proto, že jsem žurnalistiku studovat neměl. Trochu úsměvné je, že mě dlouho živilo hlavně psaní, ale to je vlastně vedlejší.
Vystudoval jsem cestovní ruch. Začal jsem
cestovat, pracovat v zahraničí a posléze také fotografovat. Sice jsem se
ještě pořád neplavil po Nilu, nebyl v Istanbulu a nepracoval na
zaoceánském parníku, ale i tak myslím, že to za těch patnáct let, co cestuju,
nebylo vůbec špatné.
Opíjel jsem se portským v Lisabonu, jedl jsem velblouda v Maroku, chodil po ledových krách v rižském zálivu, sbíral olivy v Palestině. Potkal jsem ty nejúžasnější lidi, s mnohými jsem se s přátelil a vím, že bych u nich mohl kdykoli nečekaně zazvonit a pustili by mě dál. Diogo pracuje jako manažer hostelu v Lisabonu, Avi je umělec, Thomas tančí balet, Vineta navrhuje zahrady, Céu fotografovala Davida Byrna, Giovanna mě vzala mezi kurdské uprchlíky v Římě, Manuel mi přiletěl zahrát do Dánska a později i do Ostravy, Mattis u mě spal v Jeruzalémě a potom za mnou byl v Rožnově, když stopoval z Rigy do Benátek, u Pearlie a Tiaga jsem byl na vinobraní, Nana je úžasná už jen svým odhodláním a tím, že ji zatím neporazilo všechno to, co zažila. Možná, že se jednou konečně přestanu bát a pokusím se o tom všem napsat. Zatím je mi pořád bližší vyjadřovat se pomocí fotografie.
Když jsme byli malí, hráli jsme hru Země město. Na papír se napíše několik kategorií a potom někdo řekne A a potichu si přeříkává abecedu. Když někdo jiný řekne stop, musí se na dané písmeno napsat co nejvíce hesel z dané kategorie. Řekl jsem si, že si zahraju sám se sebou. Sedl jsem k počítači (otevřel láhev s vínem) a snažil se vzpomenout si na města, lidi a místa, která jsem potkal a fotografoval.
Opíjel jsem se portským v Lisabonu, jedl jsem velblouda v Maroku, chodil po ledových krách v rižském zálivu, sbíral olivy v Palestině. Potkal jsem ty nejúžasnější lidi, s mnohými jsem se s přátelil a vím, že bych u nich mohl kdykoli nečekaně zazvonit a pustili by mě dál. Diogo pracuje jako manažer hostelu v Lisabonu, Avi je umělec, Thomas tančí balet, Vineta navrhuje zahrady, Céu fotografovala Davida Byrna, Giovanna mě vzala mezi kurdské uprchlíky v Římě, Manuel mi přiletěl zahrát do Dánska a později i do Ostravy, Mattis u mě spal v Jeruzalémě a potom za mnou byl v Rožnově, když stopoval z Rigy do Benátek, u Pearlie a Tiaga jsem byl na vinobraní, Nana je úžasná už jen svým odhodláním a tím, že ji zatím neporazilo všechno to, co zažila. Možná, že se jednou konečně přestanu bát a pokusím se o tom všem napsat. Zatím je mi pořád bližší vyjadřovat se pomocí fotografie.
Když jsme byli malí, hráli jsme hru Země město. Na papír se napíše několik kategorií a potom někdo řekne A a potichu si přeříkává abecedu. Když někdo jiný řekne stop, musí se na dané písmeno napsat co nejvíce hesel z dané kategorie. Řekl jsem si, že si zahraju sám se sebou. Sedl jsem k počítači (otevřel láhev s vínem) a snažil se vzpomenout si na města, lidi a místa, která jsem potkal a fotografoval.
