books


halinka




what i did in jerusalem


non-explanation of the inexplicable

series of essays we did in the atelier of photography based on photography assignments by Lucia L. Fišerová


only my texts are here - in czech. all text available in the book which is out of print. 

muž s balíčkem


Často se hovoří o rozhodujícím okamžiku, o tom jediném pravém momentu, který trvá setinu vteřiny a je vyvrcholením děje. Pro některé fotografy od dob Henri Cartier-Bressona je tento rozhodující okamžik dodnes jakousi mantrou nebo mottem. Rozhodující okamžik, jedině v ten stojí za to zmáčknout spoušť. Můj kamarád Jakub by asi řekl, že je to dávno překonaný koncept. "Na přelomu nového tisíciletí" se přes nás převalila vlna stylizované a aranžované fotografie, která v různých modifikacích funguje a existuje i dnes (viz např. Kollár). Oba přístupy jsou platné a nedá se jen tak říci, že by jeden byl horší než druhý.

Rozhodující okamžik, lov v ulicích, čekání na ten správný moment a na druhé straně představa či myšlenka, kterou je teprve třeba zrealizovat. Dva okraje spektra nebo dvě maxima kyvadla. Často je fotografův přístup spíše z jednoho konce spektra a jindy z druhého. Oba body jsou však propojené, je možné se mezi nimi volně pohybovat, vytvářet si zkratky z jednoho bodu do druhého, ale třeba také smyčky, vracet se dopředu či dozadu nebo přidávat odbočky.

Jednou z odboček by mohla být inspirace, Fotografie inspirovaná něčím, v případě fotografie často inspirovaná malbou či kresbou. U fotografie André Kertésze s názvem Meudon z roku 1928 je inspirace malbou naprosto zřetelná a důkazy máme hned dva. Jednak je to de Chiricův surrealistický obraz se sochou a obloukovým mostem z roku 1913, ale ještě silněji Kertésze pravděpodobně inspiroval obraz Lyonela Feiningera Viadukt Meudon z roku 1911. Vidíme na něm Obloukový most, přes který jede zleva doprava parní lokomotiva, z komína jde černý kouř. Pod mostem, v druhém plánu, je skupinka lidí a úplně v popředí muž v černém obleku s kloboukem, v jedné ruce má hůl a v druhé cosi nese. Zdá se téměř neuvěřitelné, aby Kertész svou fotografii vytvořil bez povědomí o těchto obrazech (inspirace přitom nemusela být ani vědomá).

Na fotografii vidíme ulici Pařížské periférie, obloukový most, muže v černém obleku (i když na tom by asi nebylo nic až tak divného, černé obleky tehdy nosili snad všichni muži) nesoucího balíček, snad obraz zabalený v novinách? (Mohl by to být Feiningerův nebo De Chiricův obraz?) Přes most jede zprava doleva lokomotiva, komín vyfukuje hustý kouř. Inspirace, inspirace malbou. Na kterém konci spektra Kertész v tomto případě byl?
Dá se věřit tomu, že situaci na místě skutečně takto zachytil náhodou nebo si dopomohl drobným zásahem a naranžoval do scény muže s balíčkem přesně v okamžiku, kdy po mostě projížděl vlak? Kontrast a protipohyb muže a vlaku je totiž nosnou konstrukcí snímku. Bez nich by šlo o obyčejnou, všední a nudnou pouliční fotografii, ke které dnes bohužel sklouzává spousta fotografů majících pocit, že streetfotografie je prostě fotka z ulice. Ostatně dokazují to Kertészovy předchozí záběry stejné ulice. Téměř všechny elementy jsou přítomny, domy i most jsou na svém místě, chybí jen muž s balíčkem a vlak, který se na další fotografii fotografovi zachytit podařilo - ovšem bez muže.

Jak je to s oním mužem s obrazem v novinách? Poprosil ho opodál stojící Kertész s fotoaparátem, aby doplnil promyšlenou kompozici a vytvořil protiváhu pravidelně projíždějícího vlaku? Zjistit si jízdní řád a tedy i čas, ve který vlak mostem projížděl, by jistě nebylo nic složitého. Nebo měl André Kertész prostě štěstí a byl ve správný čas na správném místě a podařilo se mu zachytit naprosto dokonalou interpretaci rozhodujícího okamžiku? Při podrobnějším zkoumání mužovy tváře z dostatečně velké reprodukce fotografie je možné v jeho výrazu vyčíst zvláštní napětí, ale působí spíše jako směsice překvapení a snad trochu i nelibosti než nervozity nebo snad i potlačovaného úsměvu. Dá se přece předpokládat, že kdyby muž k inscenaci svolil, tak by byl celým aktem pobaven.

Ještě nejméně jedna věc je při fotografování, ale spíše u každé vykonávané činnosti důležitá. Je to míra soustředění, předvídání, koncentrace. Pro každou činnost je třeba najít správný rytmus a platí to i pro fotografování. Místa, ulice a města mají svůj rytmus. Mají jízdní řády, dopravní špičky, otevírací hodiny obchodů a úřadů, ale také mnohem drobnější a citlivější prvky, které dohromady vytvářejí určitý rytmus místa. Fotografové často mluví o tom, že se musí "rozfotografovat". Zkusit si pár záběrů i s vědomím toho, že to nebudou dobré fotografie, pořídit několik snímků, "dostat se do toho". Snad je to jakési podvědomé hledání tušeného rytmu, snaha porozumět a zorientovat se v situaci na daném místě. Pokud fotograf porozumí rytmu, může se v jeho tempu pohybovat místem tam a zpět, sledovat vzorce a situace, vědět, které události se pravděpodobně budou opakovat a které nikoli. Schopnost porozumět rytmu dává fotografovi možnost být ve správný čas na správné místě a zachytit dokonalou interpretaci rozhodujícího okamžiku - byť inspirovaného malbou a snad i předem sestaveného v mysli.



brassai, paříž v noci

brassai, paris at night

Jak těžké je napsat první slovo? Musí to být první slovo a musí to být to správné slovo. Bar. Noční bar. Skupina lidí v nočním baru. Skupina lidí sedí u stolu. Jsou to přátelé nebo náhodní známí? Nevíme. Muži mají obleky a klobouky. Obleky jsou tmavé. Jedná se tedy zřejmě o večerní akci. Hercule Poirot nosí světlé obleky dopoledne a tmavé večer, podle toho bychom se snad mohli orientovat.

Móda je podobná. Po troše zkoumání se mi daří zjistit, že fotografie pochází z roku 1932 a jmenuje se Bal-musette. Co by na první pohled mohl být název baru je ve skutečnosti styl francouzské hudby a tance, který byl populární zejména v Paříži na přelomu století. Hrála se v sálech, ve kterých se pořádaly taneční zábavy, bály. Vstup na tyto akce byl zdarma, ale tanečníci si museli zakoupit jakési žetony, většinou kovové, které během tance od párů vybíral "bal director", tedy jakýsi ředitel bálu. Z dnešního pohledu docela zajímavé řešení pro ty, kteří rádi na taneční zábavy chodí, aby se pobavili a popovídali, ale neradi tančí - nemusí totiž platit vstup. Na první pohled jsou na fotografii tři osoby.

Na úplně první pohled upoutá tvář muže, který očividně vidí a ví, že je fotografován, ale nechce to na sobě nechat znát. I dvě ženy, které sedí po jeho boku, každá z jedné strany, na sobě nechtějí nic nechat znát. Prsty pravé ruky muže v klobouku svírají cigaretu, druhá je na rameni ženy po jeho levé straně. To, že si jsou blízcí, stvrzuje také ženina ruka na jeho stehně. Jejich pohled je upřen stranou objektivu. Těžko říct, zda je o to Brassai požádal, nebo se tak rozhodli sami. Žena po jeho pravici se narozdíl od těch dvou usmívá, i ona se však dívá jinam. Pozornost neupoutají ani tak její pruhované šaty, jako spíš nápadně zakroucená vlna vlasů na čele. Je až příliš dokonalá, krásná a nápadná, než aby byla vytvořena pro jiný důvod, než je tato fotografie. Ostatně fakt, že skupinka moc dobře ví, že je Brassai fotografuje, dokládá smích muže, který sedí naproti nim. Není ho vidět přímo, fotograf jej ořezal pouze na ruku s cigaretou a skleničku vína, avšak odraz v zrcadle jej zachycuje, jak jinak, v klobouku a s úsměvem.

Druhý plán, svět za zrcadlem. Jakoby Brassaiovým terčem na první pohled nebylo vážně se tváříci trio, ale odraz vysmátého muže naproti. Ostatně on jediný se dívá skrze zrcadlo přímo do objektivu. V pozadí je pak vidět v odrazu ještě další žena a muž, ti však již sedí u vedlejšího stolu a jsou tedy zřejmě členy jiné skupiny. Žena se dívá zvědavě, se zájmem, muž si snad ani nevšiml, co se u vedlejšího stolu děje. Cosi však nasvědčuje tomu, že hlavním středem zájmu fotografova objektivu je právě ono trio a že smích muže v zrcadle není překvapený smích, kterým se smějí nečekaně fotografovaní lidé, ale smích člověka, který se směje a baví nějakou situací. V tomto případě vážným výrazem muže naproti a odvráceným pohledem obou žen.

Ostatně vážný pohled muže s kravatou a kloboukem je jen maskou, v koutcích úst a kolem očí mu pohrává úsměv, čímž potvrzuje, že o Brassaiově přítomnosti moc dobře ví. I kdyby nevěděl, po zmáčknutí spouště by se pohled celé skupiny k fotografovi jistě otočil. Brassai totiž scény nočního života fotografoval s bleskem, který na sebe pozornost jistě vždy zaručeně upoutal. Možná i proto skupina o fotografově přítomnosti věděla. Možná, že jej zahlédli od svého stolu, jak se pohybuje mezi tančícími  bavícími se lidmi a fotografuje. Co záběr, to záblesk. Možná, že se mu smáli, povídali si o něm a muži pronesli cosi o tom, že doufají, že nepůjde k nim a ženy sice přitakaly, ale někde uvnitř doufaly, že si jich Brassai všimne a vyfotografuje je. Těžko říct. Možná, že fotografa neznají, možná se nikdy neviděli, ale je také možné, že se jedná o jeho přátele nebo o lidi, kteří se s ním v tomto podniku setkávají pravidelně, je totiž známo, že se Brassai nočnímu životu v Paříži věnoval dlouhodobě.


irsko 1976



V roce 1976, kdy došlo v Irsku ke Kingsmillskému masakru, při kterém bylo zabito deset mužů protestantského vyznání, vlakové loupeži známé jako Salins Train Robbery, byla 29. června naměřena nejvyšší teplota (32,5 stupně), byla představena nová pětilibrová bankovka s podobiznou Johannese Scota Eriugena, získali Nobelovu cenu míru Mairead Corrigan a Betty Williams, byla v Dublinu postavena první mešita, vznikla 25. září kapela U2, byla poprvé udělena literární cena Rooney Prize, prvním laureátem se stal Heno Magee, se narodil herec Colin Farrel, zemřel Edward Fitzgerald, 7. hrabě Leinesterský, který byl znám svým gamblerstvím, vyfotografoval Josef Koudelka čtyři muže, močící u vysoké zdi s ostnatým drátem.

Kdybych nevěděl, že se jedná o Irsko a Koudelkovu fotografii, mohl bych si klidně myslet, že jde o berlínskou zeď nebo zeď židovského ghetta ve Varšavě za druhé světové války. Klidně by to taky mohla být fotografie zdi v Izraeli. Ba ne, ta je mnohem vyšší. Jak tuhle fotografii rozklíčovat? Podle oblečení, účesů, barvy vlasů a velikosti uší by se asi dalo říct, že jde o starší muže. Podle světla a stínů by se dalo odhadovat pozdní odpoledne a listí na stromech prozrazuje jedno z těch příjemnějších ročních období (sněží v Irsku?). Tři muži v popředí močí tak nějak obezřetně, jakoby po očku sledovali toho čtvrtého, který stojí dál od nich. Stín jej protíná napůl, jako jediný stojí ke zdi čelem.
To všechno je vidět, ale co se skrývá za tím? Chvíli hledám na internetu fotografie z Irska ze 70. let a nacházím fotografii válečného reporténa Dona McCullina z roku 1972. Jsou na ní chlapci seskakující z velmi podobné zdi, prchají před policisty, kteří vystřelují plynové granáty. Vlevo jsou v oblacích kouře vidět další postavy přikrčené u zdi. Londonderry 1972. 

Dávám si obě fotografie vedle sebe a chvíli se na ně dívám. Don McCullin je válečný fotograf, celý život cestuje a fotografuje válečné konflikty. Jeho fotografie jsou natolik syrové, že mu není dovoleno dokumentovat konflikt na Malvínách nebo také na Falklandech, jak jim říkají Britové. Koudelka válečným fotografem není, i když se světově proslavil díky fotografiím okupace z 68.
McCullin zachytil akci, děj. Koudelka v podstatě banální okamžik zdánlivého klidu. Čtyři chlapíci se šli cestou z hospody vyčůrat. Jak Koudelku napadlo jít s nimi? Stáli by takto, kdyby za nimi byl volný průchod do ulice a byli by vidět? Zeď s ostnatým drátem vzbuduje napětí a vyvolává stísňující pocity. Zdi jsou pro Koudelku důležité. Narodil se do okleštěného Československa druhé světové války, po okupaci v roce 1968 odchází díky stipendiu Magnumu do světa a prožívá své exily. Do zdmi a dráty uzavřené rodné země se vrací až po jejich prostříhání v roce 1991. Fotografuje Berlínskou zeď, zeď v Izraeli systematicky dokonce několik let až do dnešních dnů. I této fotografii z roku 1976 zeď dominuje. Zdi rozdělují a klid, který přinášejí, je dočasný a křehký.



žena v bistru u jezera


Jezerní paní Viviane, legenda o králi Artušovi... paní Viviane přišla z jezera na snídani a přinesla Lartigovi brýle, které ve vodě utopil předchozího večera jeho strýc. Fotografie strýce s ploutvemi v nafukovacím kole.

Bistro u jezera. Legendu o králi Artušovi zná asi každý. Jezerní paní Viviane se vynořila z vody a podala králi Artušovi kouzelný meč Excalibur. Ovšem o tom, co dělala Jezerní paní předtím nebo hlavně potom, se toho moc neví. (Snad jen v opeře Gioacchina Rossiniho z roku 1819 je její život rozveden.)
"Dobré ráno, má paní" řekl Lartigue, když se voda otevřela a nad hladinu se vynořil ženský obličej.
"Dobré jitro, můj fotografe," řekla paní z jezera. Zapřela se rukama o okenní rám, vyšvihla se přes okno dovnitř do bistra a posadila se na židli nejblíže okna. "Přinesla jsem ti tmavé brýle," řekla.
"Děkuji," řekl fotograf, "ztratil je strýc. Fotil jsem ho v nafouknuté duši. Měl na sobě oblek, ploutve a tropickou přilbu, měla bys ho vidět, bylo to k popukání."
"Viděla jsem ho, usmála se paní z jezera. "Dala bych si vajíčka. Co se tady večer dělo?"
"Nejprve nic moc," řekl Lartigue, "několik přátel přišlo na večeři, ale když jsme dovečeřeli, poručili si pastis a..." pokrčil fotograf rameny.

Interiér bistra. Velká skládací okna přímo nad vodní hladinou, nejméně tři stoly, ovšem pouze jeden s ubrusem. Na prostřeném stole stojí dvě lahve od vína, tři sklenice - jedna prázdná a dvě plné, jeden šálek na kávu, cukřenka, pět nebo šest talířů, pomačkané ubrousky a na židli u stolu pomačkaný kus látky, který by snad mohl být ubrusem ze stolu napravo. Na tom stojí tři talíře, všechny tři prázdné, na jednom je příbor, na jednom malý zbytek jídla, snad kus chleba nebo citron a zcela vlevo korek od vína. Za prostřeným stolem, úplně vzadu v rohu pod oknem, sedí žena v šatech. Stačí jen krátký pohled, abychom v ní dokázali identifikovat Lartigovu ženu Bibi.
Učesaná neučesaná, pečlivě vyčesané vlasy má na levé straně rozpuštěné, snad po ranní koupeli, snad po celonočním večírku a několika hodinách spánku, kdy unavená, pod vlivem alkoholu nevěnovala tolik času večerní toaletě, jak bývá jindy zvyklá, či snad jak by se patřilo. V ruce drží šálek s kávou (nebo je to snad sklenice s vínem a večírek skutečně teprve pomalu končí?). Pohled má sklopený, nedívá se do fotoaparátu svého muže, ale spíše stranou. Bistro, vždyť počet stolů dává tušit, že se jedná o větší restaurační zařízení a nikoli kuchyni venkovského domu, je snad prázdné. Na snímku kromě Bibi nikdo další není,

Lartigue svou přítomnost dokládá existencí fotografie. Zpod starých tapet místnosti jakoby prosvítala prkna, na nich vytvářejí podivné obrazce secesní motivy. Vlevo na zdi visí těžko rozpoznatelný obraz, mohla by na něm být zobrazena poslední večeře, ale názory se různí. Někteří odborníci soudí, že se jedná o scénu z řecké mytologie s Atlasem a vodopádem, pravdu se zatím nikomu nepodařilo zjistit. Možná to ani není na škodu, ne všechny snímky potřebují rozklíčovat do posledního detailu. Lartigův snímek ženy u jezera není fotografií na zběžný krátký pohled. Případný divák by se mohl ochudit o spoustu zajímavých a nejasných detailů, povzbuzujících fantazii k výkladu. Kupříkladu, je kulatá věc vlevo na zdi elektrickou zásuvkou? Je předmět vlevo vedle obrazu na zdi věšákem na kabáty nebo elektrickou lampou? Co za objekt může být prazvláštní tvar ve spodním rohu obrazovky zcela vlevo? Pomačkaný látkový ubrousek s otiskem červené rtěnky? A co je ta zvláštní kulatá věc, kterou můžeme vidět u horního rámu otevřeného okna na břehu na druhé strany vodní plochy? Stínidlo? Přístřešek? Zapomenutá odrazná deska? Těžko říct... a kdo z vás si všiml černých slunečních brýlí?



krajina v modrém světle od tima walkera



Tato esej, říkejme tomu tak, ať už je to cokoli, nebude možná trochu neobvykle o tom, co na fotografii je, ale o tom, co na ní není. Nebo vlastně - je to na ní. Je to v ní. Walkerova fotografie se totiž původně jmenuje Devon Cream, což je čirou náhodou také pochoutka vyrobená ze smetany, která se v kraji stejného jména vyrábí.

(kurzívou?)Křehký krém vyrobený v hrabství Devon v Anglii. V Devonu se tradičně vdolek nejdříve namaže krémem a až potom džemem. V Cornwallu je to naopak, nejdřív džem, pak krém.

Falešná stopa! Tenhle popis je možná úsměvný, ale hned jsem věděl, že mě na správnou stopu nepřivede. Tato fotografie je jako detektivka (dokonce složitější, než snaha najít smazanou esej na fotografii Václava Jiráska). Rozluštit, z jakého filmu pochází záběr, který rodina sleduje na stěně domu, nebylo vůbec snadné. Zaúkoloval jsem přátele na sociálních sítích a povedlo se, film se jmenuje Brief Encounter, česky naprosto hloupě Pouta nejsilnější. Proč se film nemohl jmenovat prostě Krátké setkání? Na stránce, která se filmům věnuje, jsem se dočetl, že film provází druhý klavírní koncert od Sergeje Rachmaninova. Někdy, když jedu autobusem a nechci se na nic koukat na svém monitoru, sleduju mezi sedadly, na co koukají moji spolucestující. Snažím se odezírat ze rtů a představovat si, jaká hudba ve filmu asi hraje a jaká je tam atmosféra. Pustil jsem si na Youtube Rachmaninova a hned jsem věděl, jak vypadá film - a to jsem ho ještě ani neviděl. Ta skladba je prostě úžasná. Teprve, když jsem o filmu a potažmo o fotografii zjistil toto, jsem věděl, že můžu konečně začít psát.
Teď už vím, jak asi působí na diváky a na konsternované děti, které se snad, kdo ví, ani nemají dovoleno dívat a rodiče je už i přestali posílat spát. Nechávají je postávat za dekou, protože výzvy, aby se posadily, jsou marné. Děti neslyší, vnímají jen obraz a zvuk filmu, pohltil je hluboký a krásný příběh, nic nevadí okno uprostřed domu, které rozděluje scénu na dvě poloviny a rozděluje také dva hlavní hrdiny filmu, kteří spolu nemohou být a nikdy nebudou.

Pouto nejsilnější. Ten hloupý český název, tak přece bude k něčemu dobrý. Nejsilnější pouto je přece láska, jakkoli to zní pateticky. Můžeme se tvářit jako největší drsňáci, ale bez romantiky, jak řekl Sudek, to jde do buřtů. Scéna filmu, ba ani film samotný nejsou náhodným výběrem a nevěřím, že se Walkerovi podařilo rodinu vyfotografovat zrovna v tomto okamžiku, fotografie by byla až moc dokonalá. Pouto nejsilnější je přece rodinné pouto.

Dům ve zvlněné krajině jak od Jana Reicha, stodoly, ovocný sad. Opřené kolo, jarní, možná letní podvečer. Uprostřed louky deka, stébla vysoké trávy píchají do zadku a do nohou. Od domu k dece vede vyšlapaná cestička. Slunce je za obzorem, ale úplná tma ještě není. Nefouká vítr, lístky na stromech a keřích se nehýbou. Temnějící krajinou se nese klavír a následují jej housle.

Fred Jesson: You've been a long way away.
Laura Jesson: Yes.
Fred Jesson: Thank you for coming back to me.