Dá se věřit tomu, že situaci na místě skutečně takto zachytil náhodou nebo si dopomohl drobným zásahem a naranžoval do scény muže s balíčkem přesně v okamžiku, kdy po mostě projížděl vlak? Kontrast a protipohyb muže a vlaku je totiž nosnou konstrukcí snímku. Bez nich by šlo o obyčejnou, všední a nudnou pouliční fotografii, ke které dnes bohužel sklouzává spousta fotografů majících pocit, že streetfotografie je prostě fotka z ulice. Ostatně dokazují to Kertészovy předchozí záběry stejné ulice. Téměř všechny elementy jsou přítomny, domy i most jsou na svém místě, chybí jen muž s balíčkem a vlak, který se na další fotografii fotografovi zachytit podařilo - ovšem bez muže.

Jak je to s oním mužem s obrazem v novinách? Poprosil ho opodál stojící Kertész s fotoaparátem, aby doplnil promyšlenou kompozici a vytvořil protiváhu pravidelně projíždějícího vlaku? Zjistit si jízdní řád a tedy i čas, ve který vlak mostem projížděl, by jistě nebylo nic složitého. Nebo měl André Kertész prostě štěstí a byl ve správný čas na správném místě a podařilo se mu zachytit naprosto dokonalou interpretaci rozhodujícího okamžiku? Při podrobnějším zkoumání mužovy tváře z dostatečně velké reprodukce fotografie je možné v jeho výrazu vyčíst zvláštní napětí, ale působí spíše jako směsice překvapení a snad trochu i nelibosti než nervozity nebo snad i potlačovaného úsměvu. Dá se přece předpokládat, že kdyby muž k inscenaci svolil, tak by byl celým aktem pobaven.

Ještě nejméně jedna věc je při fotografování, ale spíše u každé vykonávané činnosti důležitá. Je to míra soustředění, předvídání, koncentrace. Pro každou činnost je třeba najít správný rytmus a platí to i pro fotografování. Místa, ulice a města mají svůj rytmus. Mají jízdní řády, dopravní špičky, otevírací hodiny obchodů a úřadů, ale také mnohem drobnější a citlivější prvky, které dohromady vytvářejí určitý rytmus místa. Fotografové často mluví o tom, že se musí "rozfotografovat". Zkusit si pár záběrů i s vědomím toho, že to nebudou dobré fotografie, pořídit několik snímků, "dostat se do toho". Snad je to jakési podvědomé hledání tušeného rytmu, snaha porozumět a zorientovat se v situaci na daném místě. Pokud fotograf porozumí rytmu, může se v jeho tempu pohybovat místem tam a zpět, sledovat vzorce a situace, vědět, které události se pravděpodobně budou opakovat a které nikoli. Schopnost porozumět rytmu dává fotografovi možnost být ve správný čas na správné místě a zachytit dokonalou interpretaci rozhodujícího okamžiku - byť inspirovaného malbou a snad i předem sestaveného v mysli.

Druhý plán, svět za zrcadlem. Jakoby Brassaiovým terčem na první pohled nebylo vážně se tváříci trio, ale odraz vysmátého muže naproti. Ostatně on jediný se dívá skrze zrcadlo přímo do objektivu. V pozadí je pak vidět v odrazu ještě další žena a muž, ti však již sedí u vedlejšího stolu a jsou tedy zřejmě členy jiné skupiny. Žena se dívá zvědavě, se zájmem, muž si snad ani nevšiml, co se u vedlejšího stolu děje. Cosi však nasvědčuje tomu, že hlavním středem zájmu fotografova objektivu je právě ono trio a že smích muže v zrcadle není překvapený smích, kterým se smějí nečekaně fotografovaní lidé, ale smích člověka, který se směje a baví nějakou situací. V tomto případě vážným výrazem muže naproti a odvráceným pohledem obou žen.

Ostatně vážný pohled muže s kravatou a kloboukem je jen maskou, v koutcích úst a kolem očí mu pohrává úsměv, čímž potvrzuje, že o Brassaiově přítomnosti moc dobře ví. I kdyby nevěděl, po zmáčknutí spouště by se pohled celé skupiny k fotografovi jistě otočil. Brassai totiž scény nočního života fotografoval s bleskem, který na sebe pozornost jistě vždy zaručeně upoutal. Možná i proto skupina o fotografově přítomnosti věděla. Možná, že jej zahlédli od svého stolu, jak se pohybuje mezi tančícími  bavícími se lidmi a fotografuje. Co záběr, to záblesk. Možná, že se mu smáli, povídali si o něm a muži pronesli cosi o tom, že doufají, že nepůjde k nim a ženy sice přitakaly, ale někde uvnitř doufaly, že si jich Brassai všimne a vyfotografuje je. Těžko říct. Možná, že fotografa neznají, možná se nikdy neviděli, ale je také možné, že se jedná o jeho přátele nebo o lidi, kteří se s ním v tomto podniku setkávají pravidelně, je totiž známo, že se Brassai nočnímu životu v Paříži věnoval dlouhodobě.

To všechno je vidět, ale co se skrývá za tím? Chvíli hledám na internetu fotografie z Irska ze 70. let a nacházím fotografii válečného reporténa Dona McCullina z roku 1972. Jsou na ní chlapci seskakující z velmi podobné zdi, prchají před policisty, kteří vystřelují plynové granáty. Vlevo jsou v oblacích kouře vidět další postavy přikrčené u zdi. Londonderry 1972. 

Dávám si obě fotografie vedle sebe a chvíli se na ně dívám. Don McCullin je válečný fotograf, celý život cestuje a fotografuje válečné konflikty. Jeho fotografie jsou natolik syrové, že mu není dovoleno dokumentovat konflikt na Malvínách nebo také na Falklandech, jak jim říkají Britové. Koudelka válečným fotografem není, i když se světově proslavil díky fotografiím okupace z 68.
McCullin zachytil akci, děj. Koudelka v podstatě banální okamžik zdánlivého klidu. Čtyři chlapíci se šli cestou z hospody vyčůrat. Jak Koudelku napadlo jít s nimi? Stáli by takto, kdyby za nimi byl volný průchod do ulice a byli by vidět? Zeď s ostnatým drátem vzbuduje napětí a vyvolává stísňující pocity. Zdi jsou pro Koudelku důležité. Narodil se do okleštěného Československa druhé světové války, po okupaci v roce 1968 odchází díky stipendiu Magnumu do světa a prožívá své exily. Do zdmi a dráty uzavřené rodné země se vrací až po jejich prostříhání v roce 1991. Fotografuje Berlínskou zeď, zeď v Izraeli systematicky dokonce několik let až do dnešních dnů. I této fotografii z roku 1976 zeď dominuje. Zdi rozdělují a klid, který přinášejí, je dočasný a křehký.

Učesaná neučesaná, pečlivě vyčesané vlasy má na levé straně rozpuštěné, snad po ranní koupeli, snad po celonočním večírku a několika hodinách spánku, kdy unavená, pod vlivem alkoholu nevěnovala tolik času večerní toaletě, jak bývá jindy zvyklá, či snad jak by se patřilo. V ruce drží šálek s kávou (nebo je to snad sklenice s vínem a večírek skutečně teprve pomalu končí?). Pohled má sklopený, nedívá se do fotoaparátu svého muže, ale spíše stranou. Bistro, vždyť počet stolů dává tušit, že se jedná o větší restaurační zařízení a nikoli kuchyni venkovského domu, je snad prázdné. Na snímku kromě Bibi nikdo další není,

Lartigue svou přítomnost dokládá existencí fotografie. Zpod starých tapet místnosti jakoby prosvítala prkna, na nich vytvářejí podivné obrazce secesní motivy. Vlevo na zdi visí těžko rozpoznatelný obraz, mohla by na něm být zobrazena poslední večeře, ale názory se různí. Někteří odborníci soudí, že se jedná o scénu z řecké mytologie s Atlasem a vodopádem, pravdu se zatím nikomu nepodařilo zjistit. Možná to ani není na škodu, ne všechny snímky potřebují rozklíčovat do posledního detailu. Lartigův snímek ženy u jezera není fotografií na zběžný krátký pohled. Případný divák by se mohl ochudit o spoustu zajímavých a nejasných detailů, povzbuzujících fantazii k výkladu. Kupříkladu, je kulatá věc vlevo na zdi elektrickou zásuvkou? Je předmět vlevo vedle obrazu na zdi věšákem na kabáty nebo elektrickou lampou? Co za objekt může být prazvláštní tvar ve spodním rohu obrazovky zcela vlevo? Pomačkaný látkový ubrousek s otiskem červené rtěnky? A co je ta zvláštní kulatá věc, kterou můžeme vidět u horního rámu otevřeného okna na břehu na druhé strany vodní plochy? Stínidlo? Přístřešek? Zapomenutá odrazná deska? Těžko říct... a kdo z vás si všiml černých slunečních brýlí?

Tato esej, říkejme tomu tak, ať už je to cokoli, nebude možná trochu neobvykle o tom, co na fotografii je, ale o tom, co na ní není. Nebo vlastně - je to na ní. Je to v ní. Walkerova fotografie se totiž původně jmenuje Devon Cream, což je čirou náhodou také pochoutka vyrobená ze smetany, která se v kraji stejného jména vyrábí.

(kurzívou?)Křehký krém vyrobený v hrabství Devon v Anglii. V Devonu se tradičně vdolek nejdříve namaže krémem a až potom džemem. V Cornwallu je to naopak, nejdřív džem, pak krém.

Falešná stopa! Tenhle popis je možná úsměvný, ale hned jsem věděl, že mě na správnou stopu nepřivede. Tato fotografie je jako detektivka (dokonce složitější, než snaha najít smazanou esej na fotografii Václava Jiráska). Rozluštit, z jakého filmu pochází záběr, který rodina sleduje na stěně domu, nebylo vůbec snadné. Zaúkoloval jsem přátele na sociálních sítích a povedlo se, film se jmenuje Brief Encounter, česky naprosto hloupě Pouta nejsilnější. Proč se film nemohl jmenovat prostě Krátké setkání? Na stránce, která se filmům věnuje, jsem se dočetl, že film provází druhý klavírní koncert od Sergeje Rachmaninova. Někdy, když jedu autobusem a nechci se na nic koukat na svém monitoru, sleduju mezi sedadly, na co koukají moji spolucestující. Snažím se odezírat ze rtů a představovat si, jaká hudba ve filmu asi hraje a jaká je tam atmosféra. Pustil jsem si na Youtube Rachmaninova a hned jsem věděl, jak vypadá film - a to jsem ho ještě ani neviděl. Ta skladba je prostě úžasná. Teprve, když jsem o filmu a potažmo o fotografii zjistil toto, jsem věděl, že můžu konečně začít psát.

Teď už vím, jak asi působí na diváky a na konsternované děti, které se snad, kdo ví, ani nemají dovoleno dívat a rodiče je už i přestali posílat spát. Nechávají je postávat za dekou, protože výzvy, aby se posadily, jsou marné. Děti neslyší, vnímají jen obraz a zvuk filmu, pohltil je hluboký a krásný příběh, nic nevadí okno uprostřed domu, které rozděluje scénu na dvě poloviny a rozděluje také dva hlavní hrdiny filmu, kteří spolu nemohou být a nikdy nebudou.

Pouto nejsilnější. Ten hloupý český název, tak přece bude k něčemu dobrý. Nejsilnější pouto je přece láska, jakkoli to zní pateticky. Můžeme se tvářit jako největší drsňáci, ale bez romantiky, jak řekl Sudek, to jde do buřtů. Scéna filmu, ba ani film samotný nejsou náhodným výběrem a nevěřím, že se Walkerovi podařilo rodinu vyfotografovat zrovna v tomto okamžiku, fotografie by byla až moc dokonalá. Pouto nejsilnější je přece rodinné pouto.

Dům ve zvlněné krajině jak od Jana Reicha, stodoly, ovocný sad. Opřené kolo, jarní, možná letní podvečer. Uprostřed louky deka, stébla vysoké trávy píchají do zadku a do nohou. Od domu k dece vede vyšlapaná cestička. Slunce je za obzorem, ale úplná tma ještě není. Nefouká vítr, lístky na stromech a keřích se nehýbou. Temnějící krajinou se nese klavír a následují jej housle.

Fred Jesson: You've been a long way away.
Laura Jesson: Yes.
Fred Jesson: Thank you for coming back to me.