Mostly words.

Transkript z třicetimetrové role papíru na kreslení, kterou jsem ořezal nožem a založil do psacího stroje Mercedes Prima. Nejnovější texty jsou nahoře. Postupně budou přibývat a ubývat texty podle toho, jak budu...

Jel jsem do Olomouce na dva dny hlídat neteře. Obě už chodí do Školy, jen nima zajímavá debata, když jsou vyspané, nejedené a mají dobrou náladu, jak dodává moje sestra. Betka je v první třídě, Tonička ve čtvrté. Cestou tam jsem měl kupé jen pro sebe, jen jednou přišel dovnitř pán se svačinou, jestli může ke mně. Stihl jsem říct Jen „Nó“, ale už byl uvnitř. Sedl si k oknu, snědl si docela voňavé jídlo, nevím, co měl, nedíval jsem se, říhnul ni, odkašlal si, vysmrkal se
a usnul. Vzbudil se těsně před svou zastávkou, myslím, že to byly Pardubice, a tam vystoupil. Potom dlouho nic, nikdo se ke mně ani neodvážil nebo nevím. Až těsně před Olomoucí vlezl dovnitř takový obrovský chlap. Nic neřekl, svůj batoh a igelitku jen hodil na protější sedadlo
a sedl si vedle mě. Voněl takovým tím přehnaně voňavým sprejem, jako Axe, ale možné, že byl holčičí, nevím. Posadil ne vedle mě a seděl, nic, bylo ticho. Měl jsem sundaná sluchátka, knížka ležela vedle mě, tušil jsem, že se něco stane. Myslel jsem, že bude třeba chtít můj telefon nebo moje peníze - žádné nemám - nebo sluchátka. Taky mě napadlo, že možné bude mít nemravné návrhy. Byl velký, asi ne vyšší než já, ale určitě dvakrát tak široký. Seděli jsme vedle sebe potichu pět, možná deset minut, bylo to divné. Potom najednou to přišlo. Podíval se na mě.

„Vy jste filozof?“
„Prosím?“
„Nebo psycholog?“
„Nejsem.“
„Ale rukama neděláte?“
„No, někdy i rukama.“
„Ale s lopatou neděláte?“
„Lopatu už jsem v ruce držel.“
„Hm, hm. No, já jsem si dal ráno jen pár piv, abych byl včas v práci....no, ale vlastně jsem zaspal.“

Nevěděl jsem, co ne to říct, ale on asi žádnou reakci nepotřeboval. Vytáhl svůj mobil, pustil se nahlas techno a možná už ani nevěděl, ze jsem tam. Potom mu zazvonil mobil.

„No, jak to tam vypadá? Jo. Já tam budu za chvilu.“

Potom byla Olomouc a já si posbíral svoje věci.

„Tak nashledanou.“
„Jo, nashle.“

Když vlak brzdil a stáli jsme ve frontě u dveří, vynořil se ten velký chlapi z mého kupé a zase pustil nahlas své techno. Pár lidí se ohlédlo, ale nikdo nic neříkal. Vystoupil jsem a šel jsem na nádražní wc, protože se mi chtělo docela dost čůrat
a nechtělo se mi na odporný záchod ve vlaku. Na olomouckých nádražních záchodech je z nějakého důvodu vidět z pisoárů ne chodbu, a z chodby na pisoáry. Sice bokem, ale proč? Chtěl jsem jít do kabinky, ale všechny byly obsazené. Zevnitř se ozýval hovor, smích a byl cítit cigaretový kouř. Kdo ví, co všecko se tam ještě dělo. Překvapilo mě, kolik zvláštních lidí se pohybovalo nebo stálo před nádražní budovou. Dlouho Jsem v Olomouci nebyl, ale takové množství existenci si nepamatuju. Postávali
v hloučcích a kroužcích nebo seděli na lavičkách, povídali si vzrušené nahlas a pokřikovali na sebe, posílali si cigarety
a lahve dokola. Mám rád Olomouc, ale nikdy jsem ji neuměl uchopit, možné jsem se moc nesnažil zapadnout. Možná jsem potřeboval po rozchodu co nejrychleji odjet a nepronikl jsem do podhoubí, jak bych si přál. I když teď žijeme ve větším městě, paradoxně jsme většinu času na malé vsi. Bydlet na okraji Břevnova je jako bydlet na Vesnici. Koukáme do zeleného, ale za dvacet minut jsme pěšky v centru.

Nevím, jak to Bětka dělá, ale zvládne na jeden nádech mluvit půl hodiny v kuse. Už nevím, co mi všecko řekla, mám pocit, že mi při cest ze školy domů povyprávěla dějiny světa od vzniku vesmíru, až do teď, ale pravděpodobně to bylo jen o tom, co dělala ve škole, co bylo k obědu, a na co by si chtěla hrát, až přijdeme domů. Udělali jsme domácí úkoly, vysypali obrovskou krabici lega, pomohl jsem Toničce najít na mapě, kde se těží kaolín, a celý zbytek večera jsem už jen jedl a drbal Otu. Ota je pes.

V pátek ráno jsem je odvedl do školy. Nejdřív bylo třeba je ovšem vzbudit. Spal jsem Toniččině pokoji, ta spala s tátou v ložnici. Přišel jsem vzbudit Toničku, bylo šest hodin ráno. Šel jsem vzbudit Bětku,
a ta nebyl u sebe v posteli. Spí nahoře na patrovce, tak jsem se podíval, jestli není zašitá na nějaké matraci pod svou postelí, ale ani tam nebyla. Mel jsem trochu paniku, a tak jsem se vrátil do ložnice, kde z pod peřiny vykukoval další pár tenkých nožiček.

„Běťo, vstávej.“ Nic.
„Ona už nespí, strejdo, jen dělá, že spí.“

Všecko jsme zvládli, i ustrojit Otu a v sedm jsme byli venku. V jedné ruce Bětčina ruka, v druhé vodítko s Otou. Když šla Bětka doleva, šel Ota čmuchat doprava. Potom se mi zkřížily ruce, když přešla Batka na druhou stranu a Ota šel kadit na levou. Bobky jsem nechal sbírat Toničku. Jednak je to její pes, a taky jsem měl plné ruce už tak. Sice tvrdila, že nemá pytlíky, ale na mě si jen tak nepřijde.

Pytlíky na psí bobky mám v každém oděvu, který má kapsy, nejspíš i v saku do divadla, které jsem měl jen jednou na sobě. V divadle jsme byli častěji, ale sako nosím jen do Stavovského. Byla to, tuším, audience
a královny v hlavní roli s Janžurovou. Byla výborná. Ota kadil celkem třikrát, a potom ještě jednou, když jsem ho venčil dopoledne předtím, než jsem šel do arcidiecézního muzea. Myslím, že mu dávají moc najíst. Když jsme doprovodili holky ke škole, nechtěl Ota odejít, až když viděl, že zalezly dovnitř a nevycházejí. Poslal jsem rodičům společné foto s Otou před budovou školy, mise splněna. Každý den bych to dělat nemohl.

Ve čtvrtek odpoledne, když jsem byl vyzvedávat Bětku, mě ještě překvapilo, že mi ji vydali. Když se mě totiž školník ptal, ve které je skupině, řekl jsem, že nevím. Když se mě zeptal, jestli mám čip na dítě, řekl jsem, že nemám. Řekl jsem, že jsem Evin bratr, a že mám vyzvednout Bětku. Nejspíš by mi ji nedali, kdyby to švagr dopředu nenahlásil. Metoda s čipem mi přijde dobrá. Pípneš a za chvíli vyleze ze dveří oblečené dítě. Ale po 15 hodině. Myslím, že je rozumné, že se náhodní dospělí nemotají po škole, jak se jim zlíbí…

Je mi jasné, že tenhle text bude ještě víc rozsypaný než moje jiné. To podstatné je na začátku, uprostřed a na konci. Kousky mezi nejsou až tak důležité. Dnes mi trvalo skoro celý den, s mnoha přestávkami, dát tohle dohromady. Ráno jsem byl a Hermínou na Ladronce, potom, jsem dělal jablečný crumble a zálohoval fotografie, potom jsme konečně odstrojili stromek, byl jsem nakoupit, zálohoval jsem fotografie a dělal pořádek na psacím stole. To je stůl, na kterém stojí psací stroj. Vařil jsem bhútánskou polévku s rýží, zálohoval fotografie. Celý den u toho všeho poslouchán vážnou hudbu. Nedává to moc smysl, ale u instrumentální hudby se dá vést vnitřní monolog, někdy i dialog, takže i psát.

Všechny paní kustodky a průvodkyně v arcidiecézním muzeu byly úplně natěšené když jsem přišel. Nevím, jestli jsem byl ten den jediný návštěvník, ale byl jsem tam hodinu úplně sám. Všechny mi chtěly dávat výklad, jedna mě dokonce chtěla na něco nalákat dozadu k obrazovce, prý na hru pro děti. To jo, to známe. Dokonce jsem dostal vstup zdarma, když jsem ten učitel umění. O to víc mě proto zklamalo, když jsem v knihkupectví na hlavním nádraží v Praze našel všechny fotografické publikace v sekci hobby, v umění nebyla ani jedna. Ale to se stalo až v sobotu ve dvanáct hodin. Po muzeu jsem byl na oběd s Marcelem, Martinou Mufem. Muf je pes a naštěstí se to píše s jedním F. Jsou to mí nejmilejším lidi z Olomouce, samozřejmě kromě sestry a celého jejího gangu. Dost mi chybělo si s někým jen tak popovídat o tom, co je, co bylo. Prošli jsme se pak městem a matchou v ruce. Mám radost, že v Olomouci zase funguje obchůdek s filmy, fotoaparáty a skenováním. Dlouho byl jeden vedle ponorky. Holkám jsem slíbil, že v pátek večer bude kino a pizza. Vybral jsem Cestu do fantazie a Bětka, která to nikdy neviděla, tvrdila, že to je určitě blbost. Přinesla si na sledování Prasňu, její prasátko z Ikea, což možná nebyla úplně dobrá volba. I když, kdo ví. Třeba si teď muže myslet, že je její prasátko taky zakletý člověk, který toho moc snědl…

Uběhl týden, zase nejsem schopen nic dokončit. Většinu času stojím při počítači a stahuju svoje fotografie staré patnáct let, se kterými jsem zatím nic kloudného nevymyslel nebo odpovídám natvrdlým i středně natvrdlým studentům na jejich emaily, uháním ty, kteří mají ze školy srandu, ty co si omotali mé kolegy kalen prstu tak, že už ani nevidí, že si z nich jen dělají srandu. Příští týden mě čekají dva přednášky. Měl bych studentům ze středních škol ukázat svou tvorbu, povyprávět jim něco hezkého a fotografii, ukázat jim, kde učím... Nemám nic. Je mi zima na hlavu a na nohy, špatně jsem spal, skřípl jsem si něco mezi žebry, takže je to nepříjemné, když dýchám. Jinak naštěstí ne. Bolí to jen když jsem naživu.

Chtěl bych ležet v posteli a číst si. Nejspíš mě z nepohodlné polohy budou bolet záda a možná usnu, ale třeba za mnou přijde Hermína a zahřeje mi nohy. Určitě by ocenila, kdybych přestal mlátit do stroje, i když teď spí na zádech v pelechu, zdá se, že se má dobře. Julo mi dal své Vyslance Brna. Začetl jsem se okamžitě, stačilo knihu náhodou otevřít. Ani jsem neměl v plánu ji začít číst. Stál jsem u okna, díval se na krmítko, samovolně jsem ji vzal do ruky a otevřel. Měl bych dopsat ten konec, ale nechci, aby se Karolina rozplakal, až to jednou bude číst. Ne, neboj ne, nic se neděje, je to o mé cestě z Olomouce do Prahy, o tom, co jsem poslouchal a co jsem při tom zapisoval o hudbě do telefonu. Umyju ptákům krmítko, abych mel alespoň trochu dobrý pocit, že jsem dnes vykonal něco užitečného.

Mám sto chutí studentům říct, aby nedospívali, že to je past. I když, má to i svoje hezké chvilky. Avokáda mezi okny Jsou smutná a oschlá, ale drží se ze všech sil. Zkusím jich pár na jaře nakvartýrovat k dědovi Pavlovi na terasu. Možná bych je tam mohl propašovat v batohu, až k němu zase pojedeme na návštěvu, Měli bychom za ním zase vyrazit. Hermíně taky chybí. Děda, i jeho piškoty. Chvíli jsem četl Vyslance a už tady zase buším. Vstal jsem, aniž by věděl, aniž bych tušil, co chci říct, napsat. Bylo to náhlý impuls, jako zásah proudem, jako blik na semaforu, neser a jeď, zelenější už to nebude.

Mám pocit, že se rozpadá moje vnitřní tělo. Visí z něj cáry a natržené kusy. Vnější tělo to zatím drží pohromadě jako koš na špinavé prádlo, jako želé, do kterého někdo zalil hřebíky střepy a jednu hezkou, ale křehkou věc. Skrz to želé mi hajzlové nepřestávají dovnitř strkat hřebíky a střepy a rezavé dráty. Těší je mi škodit, chtějí mě vidět puknout a vylít, vysypat se na zem. Fyzická bolest dnes na stupni čtyři z deseti. Normálka, nothing to write home about. V podstatě všecko honky-dory. Na čtyřku ti sere pes, čtyřkou nikoho už dneska nedojmeš. Čtyřka, to je jako.. jako.. čtyřka, to je hovno, vole. Hovno z octa. Čtyřku přetlačují neutišitelné myšlenky, neutuchající potřeba, nevyužitá energie. Dělat něco, cokoliv, co způsobuje radost. Hodina dělání něčeho by snad potom mohla, kdy to bude k něčemu, srazit čtyřku na trojku. To jsou pak vlastně normální happy days. Jako ta debilní reklama na džusy. Ptáčkové zpívají, všecko je barevné, zubaté úsměvy a hovno džus z krabice. Trojka, to je v cajku.

Vyskočil na mě Koji Onaka. Na počítači mám jeho fotografie. Little Faded Trip. Jsou dokonalé. Všichni jsou. Všechno je. Nebo ne? Gigabajty, terabajty fotografií, které jsou každá vyvrcholením okamžiku, vynaložením velká energie a výsledkem pozorování a soustředění. Jenže na disku je to nic, jen čísla, Jen jedničky a nuly. Nuly. Chtěl bych je všechny prohnat tiskárnou a nebo vaničkami chemie v temné komoře s červeným osvětlením. Všechny mít na papíře, ve fyzické podobě, ale co potom s nimi? Kam s nimi? Do krabic? do šuplíku? Do police? Na stěnu? Do koše? Do skartovačky? Zaplnil bych i nekonečné stěny, kdybych měl příležitost, čas bych asi našel. Mohl bych začít třeba zítra a pokračovat vevčtvrtek, až se vrátím z Ostravy. Aspoň uvidím zase Terezii, Andreu a Karla. Karel mi věřil s pomáhal mi.

Co jsem si teda vlastně zapsal do telefonu? Promiň, Marcelu, O Tobě, Martince a Mufovi to bude příště, potřebuju tohle dostat ven, třeba mě přestane svírat to skřípnuté místo na prsou.

Zbožňuju, když se v momentech na cestě sejde nálada, hudba nebo zvuky s krajinou ze oknem. Nedá se to tak snadno naplánovat nebo vymyslet, musí se to stát. Jon Batiste se Stay Human a jejich San Spirito a zasněžená krajina za oknem vlaku jen dokonalost, na kterou budu nějaký čas vzpomínat.

Jon nahrál nejméně dvě verze St James Infirmary. Se Stay Human silnou jazzovou, a dechovým sólem, které pohltí a rozpláče a bluesovou verzi, která mě blíž k Arvo Partovi. Proluky a ticha jsou bolest ze ztráty. Skladba na albu Hollywood Africans je pomalý pohřební průvod v dešti. Ta se Stay Human je večírek po pohřbu, kdy člověk chce být smutný, ale taky chce tančit. Stejnou píseň nazpíval a nahrál taky Hugh Laurie, slyšel jsem ho naživo Barcelona v roce 2012. Měl na sobě toreadorskou vestu a říkal hodně Ole!, ale hráli skvěle. Celé album nahrál s muzikanty z New Orleans, třeba s Irmou Thomas, královnou soulu. Jeho verze nerozpláče, ani neroztančí, ale rozhýbe ramena nahoru a dolů. Vyšperkovaná skvělou hudbou. Eugene Smith měl jednou přednášku o fotografii, ale mluvil jen a Jazzu. Asi tuším. Ale netroufám si tvrdit, že rozumím. Do Prahy jsem přijel kupodivu na čas. Sraz jsme si dali s Karolínou a Vladíkem na Národní třídě.

Babičku Jitku jsme už nestihli navštívit. Zemřela asi půl hodiny před tím než jsme přijeli do nemocnice. Naposledy jsme u ní byli před Vánoci. Karolína jí už dlouho chtěla koupit novou konvici na čaj, ale Jitka jen mávla rukou a řekla, že to už nebude potřeba. Řekla, že ví přesně, jakou chce, ale vodu vařila dál v hrnci. Většinou nám při loučení mávala u dveří dokud jsme nezmizeli pod schody a potom ještě stála u okna a dívala se, jak jdeme na tramvaj. Nejsem si jistý, jestli tam byla i teď naposledy.

Hermina se zlobí. Byli jsme jen na krátkou vycházku na louku nahoru nad dům. Měli jsme s sebou tenisák, ale foukal dost mrazivý vítr a madam našla asi po dvaceti minutách bodlák, který se jí nalepil na balon, na bradu, na levou nohu a potom i na tu pravou, takže jsem chvíli bez rukavic vyndával bodlák, ale brzy mě to přestalo bavit, a protože se o něco víc zvedl vítr, šli jsme domů zkratkou kolem plotu, tou houštinou, kde roste divoká třešeň. Jednou jsem je nasbíral a upekl z nich bublaninu.

Hermína protestuje proti mému psaní na stroji tím, že zuřivě žužlá svoje nové plyšové prasátko z Ikea. Chvíli na mě koukala, pak ho popadla a dala se do něj. Musel jsem na chvíli přestat psát a jít ji napomenout, protože mu začala cvakat ucho. Je to slyšet. Někdy ho jen tak žmoulá, ale tohle zní, jako když někdo stříhá nějakou vrzavou látku tupýma nožkama. Přinesla si prasátko a lehla si pod můj psací stůl. Hrozně se bála na silvestra, když venku idioti odpalovali rachejtle a vyhazovali zbytečně peníze do vzduchu. Trvá to už pátý den, dneska večer by snad mohli dát pokoj. Slunce je nízko nad obzorem, který máme za oknem, už svítí jen skrz holé stromy, takže je krásně vidět na sýkorky, i na ty dvě hrdličky, které nám chodí do krmítka vyžírat semínka.

Chvíli jsem klečel a čekal s foťákem pod oknem namířeným na krmítko, jestli se nějaké sýkorka neodváží, ale ani jedna nepřiletěla. Možná se na nás zlobí, protože jsme jim ráno zapomněli nasypat. Vyfotil jsem si aspoň okno. Po tisící, ale zase vypadá jinak. Vypadá to, že sýkorky chodí na semínka k sousedům. Hrdličky jsou nafouklé a jen popocházejí po větvi tam a zpět, asi jim je taky zima. Teď! Teď! přiletěla první sýkorka, asi si myslela, že ji nevidím. Karolína nám na zahřátí ohřála jablečný mošt se skořicí. Dal jsem si do svého navíc ještě panáka bílého rumu s rakytníkem od pana Uherka. Myslím, že jsem na něco kápl. Na svetr. Mám v puse psí chlup.

Je ještě v módě magický realismus? Možná se mu jen dneska říká jinak. Už si nepamatuju skoro nic z toho, co je na té popsané části role, ale docela se těším a jsem zvědavý, co tam bude doopravdy, vůbec to totiž nemusí být to, co jsem napsal. Ani tam nemusí být to, co si myslím, že jsem napsal. Klidně by tam mohl být recept na mramorovou bábovku nebo jen několik tisíc X. Každý popsaný řádek se zarolováním promění v řádku písmen X, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Možná jsem opice, která by mohla napsat aspoň něco málo Shakespeara, ale z nějakého důvodu jen ťukám do písmene X.

Včera bylo Lucie. Dlouhý den. Budíček po šesté, káva, tramvaj, s Jardou autem do Hradce. Od deseti konzultace fotografií, oběd, dvě kratší přednášky, jedna delší. Autem domů, tramvaj, osm hodin večer. Dnes ráno budík v šest hodin.

„Ještě deset minut?”
„Jo. Hermíno, ještě si lehni, to byl omyl.” Zavřít oči, otočit se na druhý bok. Bolí mě záda, píchá v koleni. Sotva zavřu oči, už zvoní zase budík.
„Mám dojít s Hermínou?”
„Nevadilo by ti to?”
„Ne.”
„Tak dám budík ne sedmou?”
„Jo. Hermíno, pojď ještě do postele.”
Posunu se doprostřed, ráno leží Hermína na mojí matraci.

Vždycky, když si ohřívám v kastrůlku starý čaj, tak ho při nalévání rozleju. Bud mi teče po okraji kastrůlku, nebo, když se mi podaří ho dobře rychle naklonit, mi vyšplíchne ven z hrnku. Výsledek je vždycky stejný, čaj na lince. Je to jedno. Stačilo by vydat malou naběračku, ale to ne.

V sedm zazvonil třetí budík. Hermína už stála před postelí. Když vidí, že vyndávám kalhoty na venčení já a ne Karolina, vrtí ocasem. Znamená to, že dneska se půjde ven s páníčkem. Když se obouvám, netrpělivě na mě ječí a chodí v předsíni dokola. Jsem si jistý, že do bot kope schválně. Na ranních vycházkách se psem je nehorší to vstávání. Ještě oblékání je trochu pruda, protože člověk vyleze z teplé postele a musí na sebe natáhnout oblečení na ven, a v ten moment je mu chladněji než pod zaprděnou peřinou. Obouvání bot už je legrace se psem. Potom zapínání obojku, Hermína je netrpělivá a přešlapuje, když neslyší správné cvaknutí zapnutého obojku, tak ječí a má se na odchod.

Na okně je párek mlynaříků, letos poprvé. Jen si jich všimly sýkorky, hned se sem nakvartýrovaly ony.  Možná, že je vyplašilo bouchání psacího stroje. Budete si muset zvyknout, slepičky, s tím jen tak nepřestanu. Vstávání je otrava. Jakmile je člověk venku, není nic krásnějšího na světě. Pes má dobrou náladu a cupitá napřed, párkrát se otočí, aby věděla, kterým směrem se vydat. Pak se vyčurá Muni před vrátka a já se jen usměju. Jdeme na Ladronku. Je tma, mokro, ale nefouká vítr a neprší ani nemrholí. Je humusno a ticho. Je neděle, většina lidí ještě spí, svítí se jen v několika oknech. Před námi jde někdo v teplákách a teniskách. Nemá psa. Na louce Hermínu pouštím z vodítka. Radostně se rozběhne a potom se otočí, jestli jsem náhodou nevzal tenisák. Nevzal, ukazuju jí prázdné ruce. Hermina se otáčí, vrtí ocasem a vydává se na průzkum. Jdeme až dozadu do sadu za usedlost. Nikde nikdo, jen jedna paní se starším labradorem. Jde pomalu, nikam nespěchá, ale má radost, že je venku. Překvapuje mě, kolik ptáků už je taky vzhůru. Sleduju letící kavku. Vzlétne k popelnicím a když nenajde nic dobrého, zase se vrací zpátky na strom. Hermína zkoumá různé stopy, klacky a dřeva, sbírá zaječí bobky, a když si myslí, že nic nevidím, tak taky posmrkané kapesníky.

„Hermíno!”
„Sorry,” olizuje si nos, „bylo to silnější než já.”
„Ty čuně.”
„Už se to určitě nestane, olizuje si zase nos, už se to… kapesník!”
„Hermíno!” 

Stromy jsou skoro bez listí, tráva je zelená a hustě vyšlapané pěšinky jsou blátivá, mazlavá a kluzká hnědá řeka. Snažím se jim vyhnout. Sad vzadu je za odměnu. Nikde ani noha, dole na silnici nejezdí auta. Je ticho. Stojím mezi stromy a jen se dívám kolem sebe. Hermína brázdí louku, křižuje sem tam s nosem u země. Taková rána jsou za odměnu. Při zpáteční cestě potkáváme první dvojice. Nejprve pána a třináctiletou basetici. Jde pomalu, má artrózu. Pozdravily se s Hermínou a šly si dál každá po své stopě. Potom další psy se svými lidmi. Malé psy, střední psy, velké psy. Každý pes s sebou měl jednoho svého člověka. Některé páry jen tak v klidu jdou, jeden pár běží, několik si jich hraje s míčky nebo kolečky. Jeden pes, jeden člověk. Jeden člověk, jeden pes.

Mlynaříci jsou asi definitivně fuč. Na stromě sedí dvě hrdličky, jsou to ty nenažrané, už je poznám. Na krmítku se střídají sýkorky. Hermína do mě chvíli strkala plyšovým kačerem, jestli bych toho rámusu laskavě nemohl nechat, potom zkusila uloupit obrovskou krabici, kterou jsem jí zatím nedal. Když nepochodila, šla si zase lehnout do postele. Sbírá energii na odpolední procházku. Asi půjdeme na Ladronku.

Cestou na Ladronku jsme potkali pána a šedivými vlasy a vousy. Měl na sobě uniformu pražské hromadné dopravy, vypadal jako řidič tramvaje. Nevím proč, ale řidiči tramvaji mi přijdou, Jako vyšší level, než třeba řidiči autobusů. Řidiči tramvají jsou často velmi vkusně oblečení, nemají jen vytahanou košili s vykukujícím pupkem, usmívají se, a když zrovna nespěchají, nechají vás přejít ulici ještě předtím, než odjedou. Autobusáci takoví skoro nikdy nejsou, nevím, čím to je. Ale většinou jezdí rychle, zásadně nemají dobrou náladu, a chodce na přechodu pouštějí s největší nechutí. Jako by řízení autobusu bylo něco méněcenného, jako kdyby řízení tramvaje byl ten nejvyšší level, jako nebe a řízení autobusu očistec. O tom, co je v tomhle případě metro asi není třeba se vůbec rozepisovat. Přemýšlel jsem o tom, jestli se prochází, jde do práce nebo chodí a přemýšlí. Někdo to tak má, potřebuje přemýšlet za pohybu. Taky mě napadlo, jestli třeba náhodou nepotřebuje něco rozchodit. Nepadlo mě, že je to třeba řidič tramvaje, kterému někdo skočil do cesty. Mohlo by se to stát, lidi nedávají pozor. Občas se to stane. Cestou z Ladronky jsme pána potkali, když šel opačným směrem. Na můj vkus byl dost málo oblečený, jen v pracovní košili s saku, nebo možná to byl svetr, už si nejsem jistý. Rozhodně byl rozepnutý a málo oblečený. Tvářil se vážně, ale to ještě nic neznamená.

Já se taky tvářím většinu času vážně, Karolína se mě občas ptá, jestli nejsem smutný. Občas jo, jako každý, ale většinou ne, když se mě zeptá. Už máme nazdobený stromek. Cukroví jame snědli a rozdali. Už je mi zase blbě, snad jen nachlazení, letošní rok třetí nebo čtvrté. Moje imunita je ještě někde na letních prázdninách nebo na stáži. Včera mi bylo dobře, večer jsem si dal dvě sklenky vína a dneska mnou cloumá zima. Mám rád český podzim a zimu, ale taky nemám rád český podzim a zimu. Mám rád barevné listí a vůni podzimu a mlhu a sníh a křupot ledu ve večerním tichu. Nevím proč, ale mám rád sykot protáčejících se pneumatik na zledovatělé silnici a páru, když jde lidem od pusy. Před pár lety jsem otevřel v pokoji před spaním okno, vzal Hermínu na dvorek vyčůrat, a hodil dovnitř sněhovou kouli. Přišlo mi to jako nejlepší a nejdůležitější věc, kterou jsem ten den udělal. Největší radost mám ze dvou ozdob, které mi Karolína koupila v Natural History museum v Londýně. Jedna je modrá velryba, obšitá lesklými modrými korálky a zlatou nití, druhá je žlutý stegosaurus s bronzovými trny na zádech. Až pojedeme příště do Londýna, pokud ještě budou, koupím si celý Jurský Park. Máme hezký stromek. Jen červené koule, některé lesklé, některé matné, pár drobných ozdob od mámy, traktor a letadlo, oslíka z Betlému z olivového dřeva. Úplně nahoře je sob, kterého jsem si vzal z Týrání Koček. Krásná je taky bílé koule a ořechová skořápka, kterou jsme dostali od Evy. Letos je máme poprvé na stromku. Vlastně máme poprvé po několika letech svůj stromek. Je trochu nakřivo, stavěl jsem ho já, ale voní a svítí. Zvoní mi v uších, to bude asi rýma. Nebo ticho po posledním klepnutí tečky.

Dneska byl jeden z těch pomalých dnů. Je prosinec, ale nad nulou a bez sněhu. Nebe má šedomodrou barvu a nepouští na zem skoro žádné přímé světlo. Ani vítr moc nefouká, takže i vzdálené sanitky je docela dobře slyšet. Před pár dny nasněžilo během jednoho dne skoro deset centimetru, ale až na pár zmenšujících se špinavých označkovaných koulí, je sníh pryč. Ještě v neděli byly na Ladronce zašlapané zledovatělé sněhovo-ledové cestičky, ale dneska po nich nebylo and památky. Zato bahna je ne stezkách požehnaně. Bahna a psích hoven. Ráno byla s Herminou na Ladronce Karolína. Cestou si všimla, že někdo natloukl Okamurovi před dům malý stožár a pověsil mu na něj ukrajinskou vlajku. Doufal jsem, že tam ještě odpoledne bude, ale nebyla. Ani stožár, ani vlajka. Zato měl náš hlavni fašoun před domem zaparkované policejní auto s běžícím motorem. Chodíme kolem jeho pozemku každý týden nejméně třikrát už skoro deset let, ale tolik policejních hlídek, jako teď, co ho sněmovna zvolila do svého čela, tam nikdy nebylo. Nevím, proč se tam ochomýtají, když by mohli dělat nějakou opravdu užitečnou práci, třeba zatýkat fašouny a nácky. Počkat, teď to nějakou dobu nepůjde, protože jsme si je zvolili do vlády. Lidem přeskočilo. AFD má v Německu přes 24 % a možná vyhraje další volby. Bahno a humus a psí hovna.

Bahno je teď na Ladronce skoro všude, zem povolila nebo vlastně ani nestihla pořádně zamrznout. Chodíme teď na procházky bez hraček. Nechce se mi ohýbat pro zablácený talíř, ani kopat špinavý tenisák. Hermína má aspoň jiné podněty, čuchá si a když si myslí, že se na ni nedívám, zhltne každý posmrkaný kapesník, který najde, čuně.

Už se těším, a rozdáme cukroví, které letos Karolina napekla, jinak totiž hrozí, že ho všechno sním. Pokud není doma nic sladkého mám pevnou vůli a nic si sám od sebe nekoupím, ale pokud v kuchyni najdu jakoukoli sladkost, je po ní. Měl bych se víc hlídat, ale cukr je můj heroin. Cukr je jako heroin. Už ani moc nepiju. V lednici je teď stejně jen šampaňské a to se mi kvůli jedné sklence nechce otvírat. Dal bych si červené víno. Budu muset počkat aspoň do výplaty, potom si jednu láhev koupím. Ale jen jednu.

Místo chlastu piju hodně zelené čaje. Jsou zdravější než víno nebo cukr, a ještě ze sebe můžu mít dobrý pocit. Odložil jsem rozečteného Kawagučiho a pustil se do esejí od Zadie Smith. Je to první knížka, kterou jsem od ní četl nebo začal číst, ale mám pocit, že jí rozumím a, že je mi svým uvažováním docela blízko.

Na Ladronce skoro nikdo nebyl. Jen asi tři běžci, několik pejskařů a dvě maminky a tátové s kočárky. Běží takový podivný závod kolem dokola oválu a dál po asfaltové stezce. Jeden jedním směrem, dva druhým směrem. Mají na sobě úzké sportovní oblečení, sluchátka a před sebou tlačí kočárky. Nevím, zda děti uvnitř spí nebo fandí. Jdu vyndat sítko s čajem. Musel jsem si udělat celou konvici, jinak bych šel zase do krabice na lednici, dnes už asi po páté. Hmmm, cukroví. Zaleju celu konvici čaje, počkám pár minut, potom si naleju jeden hrnek a zbytek přeleju do termosky. Když mě to napadne hned ráno, mám až do večera teplý čaj. Když zaleju čaj někdy odpoledne, bude ráno, až vstanu, když odejde Karolína s Hermínou ven, čaj ještě vlažný. Naleju si ho a vypiju ještě předtím, než udělám kávu. Dívám se na knihovnu. Měl bych všechny knihy vyndat, utřít prach a nějak je všechny přerovnat. Přetékají ven z polic a každou chvíli mi nějaké chce po otevření dvířek seskočit na zem a utéct. Ale zatím mám docela dobrý postřeh, ještě se to ani jedné knize nepovedlo.

Hermína se na mě po příchodu na Ladronku několikrát zvědavě otočí, jestli jsem náhodou nevzal talíř nebo balónek. Když ji pokaždé ukážu prázdném ruce, otočí se a vyrazí kupředu s nosem u země. U tenisových kurtů kouká teskně za plot na poslední zapomenuté tenisáky, na které bychom nedosáhli ani klackem. Má trochu smutný pohled a vůbec nechápe, že jí je taky nejsem schopen podat. V zimě se hraje v nafukovací hale a stejně není tenisáková sezóna. Začnou klíčit nejdřív v březnu a sklízet se dají tak od poloviny dubna, spíš v květnu. Fotil jsem si na telefon smutné, opadané stromy a peskoval Hermínu za snědené kapesníčky a takhle krásně jsme došli až do sadu za usedlost Ladronka. U díry, kolem které rostou modříny nebo co to je, se Hermína vždycky zastaví. Ví, že tohle je místo, kde chci, aby stála a nechala se vyfotit. Je z toho taková prima série dvaceti nebo dnes už možná více fotografií Hermíny ne stejném místě, mění se jen roční doba a postupně v díře ubývá počet stromů. Pro dnešek budu muset psaní nechat, bolí mě ruce. Zdá se, že napsat tisíc slov za den není tak těžké. Co je těžké, je dostat chuť je napsat. Mít čas, energii a chuť to udělat.

Je sobota. Hermína nás nechala spát do sedmi, ale pinožila se od šesti. Jakmile člověk udělá nějaký zvuk, tak se jde podívat, jestli to znamená vstávání nebo ne. Když jí řeknu, „lehni si ještě,“ tak si většinou lehne, ale brblá si pod fousy. Ted mě nechce nechat psát. Chvíli jsme si hráli s trubkou od kuchyňských utěrek. Líbí se jí, když do ní troubím. Hned mi ji jde vytrhnout a začne ji mordovat na kusy. Leží tady pode mnou s mokrým kartonem mezi předníma packama a vydává zvuky. Zvoní minutka na mobilu, jdu vytáhnout cukroví z trouby, Karolína se sprchuje. Za hodinu pojedeme pro stromek. Letos jame na Vánoce tady a sami, takže ho máme kam postavit. Když u nás byla moje máma, ležela na zemi matrace. Jen si budu muset odsunout svůj stůl na psaní a odložené, rozpracované věci.

Všichni hledáme, ať už vědomě nebo nevědomě, boha. Bohem přitom nemusí být jen bůh, kterého uctívají různá světová náboženství. Bohem v širším smyslu může být smysl života, štěstí nebo všechny touhy. Bůh v tradičním smyslu, jako nadpřirozená entita je přitom jasně mezi námi, hmatatelný a ve fyzické podobě. V podobě psa. Jenom pes stojí za svým člověkem vždy a za všech okolností, miluje ho zcela bez výhrad a podporuje ho v nejtěžších chvílích. Někdy ho také zkouší a testuje jeho věrnost a oddanost, stejně jako třeba biblický bůh. Pes je dokonalý společník, který svému člověku nastavuje zrcadlo, stejně jako bůh, i pes svého člověka vždycky rád vidí. Úplně stejně je pes, jako bůh smutný, když je sám, když se mu člověk nevěnuje, nebo když ho zanedbává. Proto věřím ve psa, boha všemohoucího, který je bezchybný a dokonalý, i když občas sní v parku nějaký humus. Nevyzpytatelné jsou totiž cesty páně.

Venku svítí slunce, je nad nulou, sníh taje. Včera sněžilo skoro celý den, odpoledne bylo na louce určitě aspoň sedm centimetrů sněhu. Dlouho jsem nepsal na stroji, je celý zaprášený. Myslel jsem, když jsem ho odkládal, že je to jen na den, možná na pár dní, ale určitě jsem nenapsal ani slovo celý říjen, možná ani listopad. Až dneska. Za čtyři dny je prosinec, potom Vánoce, a potom rok 2026. Bude mi 40. Polovina života je pravděpodobně dávno za mnou. Nevím, proč je tak těžké psát, když to má být doopravdy. Fikce není fikce. Pořád si promítám v hlavě různé nápady, ale jakmile se odhodlám k psaní, tak nic. Ani slovo, ani řádka. A když se rozepíšu, tak už před koncem věty vím, že to bude blbost. Nejde to. Otřu si stroj. Hermína spí v posteli, hlavu si strčila pod mou vestu, ale na záda jí svítí sluníčko a hřeje. Stojím u okna, takže když přestanu psát a podívám se na ni, vrhám jí přes krk svůj stín. Vyndala hlavu zpod vesty a mručí, kdo má v tom kraválu spát? Četli si velcí spisovatelé před psaním (spaním) knížky o psaní? V mailu na mě vyskočil newsletter od newyorkeru, celý je věnovaný knihám o psaní a tomu, jak psát.  Mám doma knížku Stephena Kminga, teda Kinga. Mám ji rozečtenou už aspoň čtyři roky, spíš víc, čas plyne rychle si než si myslím. Někdy mám pocit, že se něco stalo loni, maximálně předloni, přitom je to pět let staré věc. Budu tu knížku, muset začít znovu, jen nevím, kdy. Na nočním stolku přibyly další tři knihy Dočetl jsem druhého Therouxe, Riding the Iron Rooster. Misty zdlouhavé s lehce únavné, ale poslední část, kdy jede autem přes náhorní plošinu Tibetu a poslouchá u toho Brahmse a Bacha je tak úžasná, až bych tam taky vyrazil. I když by to byl úplně jiný Tibet než v roce 1987. Možná je to nesprávný rok, už nevím. Došla mi páska. Mohl bych do konce roku udělat aspoň jednu věc. Maketu knížky.

Včera jsem editoval skeny z kinofilmů z roku 2021. Většinu už jsem měl, ale některé ještě vůbec, navíc jsou to skeny ze starého skeneru, takže ve velkém nevypadají až tak dobře, ale měl bych se naučit pracovat s tím co mám, nečekat, ač bude k dispozici lepší výstup, lepší přístroj, lepší počasí, lepší život. Protože nebude. Vytáhl jsem svoje nikony. Hned jsem na ně začal zase fotit. Vlastně jen na jeden, do druhého musím koupit baterky. Ani jsem netušil, že by mi focení na kinofilm mohlo tak chybět. Ta jejich hmotnost, solidnost. Celková pomalost a opatrnost. Kolečka a páčky. Zvuky, mechanika, studený kov pod prsty. Ruční zaostření, kontrola úprava expozice. Clonu nebo čas? Kontrola kompozice. Ještě jeden pohled na expozimetr. Zmáčknutí tlačítka, a to krásné cvaknutí a bouchnutí zrcátka. Zlomek vteřiny světla dovnitř, aby se otisklo do stříbra, rozpuštěného v želatině. Natažení dalšího snímku. Výdech, to je ono. Proto to dělám. Slunce teď absolutně valí přímo do oken. Je ticho, přes zavřená okna jsou slyšet kapkovločky padajícího mokrého sněhu. Hermína jen tiše oddychuje. Stojím uprostřed místnosti s fotoaparátem u oka, čekám na sýkorku. Deset vteřin, dvacet vteřin, nádech-výdech. Mám zaostřeno na krmítko, ale v pozadí vidím pohyb na stromě, třepotání malých křídel. Vi o mně, nechce se jí do krmítka, chtějí obědvat v soukromí. Třicet vteřin. Pokus o přistání a odlesk od objektivu sýkorku vystrašil. Čtyřicet vteřin, nádech, výdech, kontrole kompozice. Jedna odvážná sýkorka přilétla na parapet, není dobře vidět. Prst mám na spoušti, ale čekám. Hop, je na krmítku, ale zády ke mně. Hop... a je pryč. Padesát vteřin. Nádech, výdech. Druhý ptáček. Přímo na krmítko, Cvak. Zvuk zrcátka jí vyplašil. Natáhnul jsem další snímek, zašlo slunce. Při psaní na stroji periferně vidím, že se na krmítku střídá jedna sýkorka za druhou. Vy malé potvory. Možná jim nevadím já, bojí se objektivu, velkého oka. Hermina se probudila a nahlas zívá, bude čas jít ven. Seskočila z postele a přišla do mě štouchnout nosem. „Tak pojď už, člověče, rámusíš tady a nedá se u toho spát.“ Půjdeme ven.

Zalil jsem zelený čaj, pustil Eastern Sounds od Yusefa Lateefa a dal si sprchu. Přemýšlím, jestli je sedm set slov málo, moc nebo tak akorát. Mám mít radost, že jsem po strašně dlouhé době zase něco napsal a pro jistotu toho pro dnešek nechat nebo mám využít toho, že jsem se po strašně dlouhé době přestal bát sám sebe a psát, dokud nebude čas jít spát? Měl bych si ohřát oběd a umýt sporák. čekám, až začne hrát Love Theme z filmu Spartacus, jedna z nejlepších věcí, které jsem, kdy slyšel. Už. Otřel jsem psací stroj párátky do uši, prach je bílý, šedý i černý. Musel jsem někde přejet přes pásku. Přišel jsem na to, proč odsouvám čtení knih, na které se těším. Bojím, se, že budou moc dobré a bude mě mrzet, až skončí. Taky cítím lehkou závist, že nic takového nikdy napsat sám nedokážu Z kuchyně se ozývá praskání. Zapomněl jsem zamíchat ohřívané těstoviny. Hezky to voní, možná je nechám trochu připálit, aby měly křupavý spodek. Ještě chvíli, aspoň deset vteřin. Hraje Purple Flower. Nevydržel jsem to, a šel jsem je zamíchat, tak druhý pokus. Možná, že se mi to jen zdá, ale asi je poprvé role čistého papíru menší než ta s navinutým popsaným papírem. Radši se na ně nebudu moc dívat, o to přece nejde. Hraje Love Theme a z kuchyně se kouří. Vypnul jsem těstoviny, přiklopil je poklicí, nejdřív jsem je teda posypal sýrem. V opačném případě by to byla performance, ne oběd. Když není Karolína doma, jím z jejího talíře. Venku je tma, Hermina leží mezi dveřmi.

Na turecká vejce jsem si nalil řecký olivový olej, přikusuju k nim arabské placky. Vše jsem to posypal gruzínským sumahem a polskými bylinkami. Zatím je na talíři klid a mír, uvidíme, co se stane, až to všecko sním.

Mangoes are devious. You buy a nice fruit, wait for it to ripen, carefully slice it open, eat the flesh, clean around the pip, wipe and clean it, put it in a bag with some moist tissue to germinate in darkness, wait for the lazy bugger for two or three weeks, then you plant the lovely germinated seed, water it and put it on the window so it has enough sunlight, you protect it from harsh sun, try not to overwater it, you catch little flies when you do, you watch it slowly grow and you feel joy and then, when autumn comes and the sun is not so strong anymore and maybe the temperature drops a bit at night the leaves start to brown and the little tiny oh so cute mango tree leans a bit and you try to bullshit yourself that it’s probably nothing but deep-down you know it definitely is something, and then one day in September, it might or might not be your 39birthday, the mango tree dies, leaving you with some brown leaves and a shrivelled trunk and soil that is moist at the bottom and bone dry at the top with one single little fly laughing at you when she flies away from the dead mango tree. And so, you chuck it in the bin with the soil and put the empty pot into the cupboard and wait through the winter for spring to buy another fucking mango fruit.

Než jsem si rozmyslel, co nepíšu o pozdním létě, počasí, světle, procházkách a práci, začal podzim. Zítra mi bude 39 a před několika dny jsem měl poprvé pocit, že vím, kdo jsem a co chtěl, a taky, že patřím sem a nikam jinam. To poslední jsem věděl už dávno, ale teprve teď se mi to spojilo dohromady s těma dalšíma dvěma věcma. Máme v bytě strašně moc těch malých mušek, co sedají na ovoce. U nás vysedávají na pytlíku, ve kterém je chleba, na všech octech, velké láhvi medu, na zrcadle v koupelně, a ne všech oknech. Občas předstírám, že jsem Japonský ninja a snažím se je chytit do ruky, ale nemám velkou úspěšnost. řekl bych, asi tak jen 30 %. Jako ninja bych byl asi brzy kaput. Avokáda přežila letní vedra mezi okny, už jsem zjistil, že několika spálených listů není třeba se bát. Dokonce tvrdohlavá pecka, kterou jsem zasadil ve stejný čas, jako rostliny, které už mají skoro 50 centimetrů, konečně pukla a leze z ní malé fífo. Trvale jsem ji celé léto zaléval, i když se jí vůbec nechtělo. Zato manga asi zase nepřežijí zimu, možná bych pro ně měl pořídit vyhřívaný skleníček s lampou. Blbec, mango, které se zauzlovalo vlastním klíčkem, má sice všechny zelené listy, ale stonek začíná hnít nebo usychat, těžko říct, těsně nad hlínou, takže to asi znamená, že bude brzy po něm. Prostřední rostlinka mé spoustu listů, dokonce nějaké nové, ale ty největší úplně dole taky usychají a postupně odpadávají. Nejmenší mango, které ještě ani nemělo jméno, to zabalilo jako úplně první. Asi jsem ho přelil, protože vyrostlo asi 3 cm nad hlínu a pak začalo umírat. Nechal jsem ho trochu proschnout a ještě ho zkusím zalit, jestli nebude mít ještě sílu vyrazit znovu, ale nedávám mu moc šanci.

Hermína mé poslední dobou hrozně špinavé uši. Karolín jí je čistí vodičkou, ale stejně skoro každý den pleská ušima a drbe se. Snad se nám podaří je odsmradit a nebudeme muset k veterináři, Hermína na něj má pifku a nechce na sebe nechat sáhnout. Zrovna tady na mě mručí, asi chce jít čůrat před večeří. Už bude šest hodin večer. Poslední dobou mě častěji bolí hlava. Dřív mě nikdy nebolela a když, tak jedině po hodně alkoholicky náročných večírcích. Asi je to jen jeden z dalších příznaků nadcházející čtyřicítky. Ve čtyřiceti člověk prý najednou hodně zestárne, nebo je to v padesáti? Mám pocit, že bolím už od třiceti. Velká bolest zad je pod kontrolou, zabralo cvičení a placaté boty, ale objevilo se vícero menších, ale zato častějších bolestí... no vlastně všeho. Někdy je to rameno, jen tak, bez námahy, jindy levé koleno, občas svaly všude. Dneska a včera to byla hlava za levým spánkem a teď ještě krk, ale za to si asi můžu sám, měl jsem moc vysoko stůl s Mercedesem. Někdo by měl lidem říct, že dospělost není žádné zmoudření nebo náhlý stav osvícení. Dospělost je to, co jsem, všechno, co vstřebal, a ještě nezačal zapomínat to, jak se chovám a chci chovat k ostatním a hlavně ke psům, a to nakolik jsem ochoten naslouchat a měnit svůj postoj na základě argumentů a informací. Plus bolest.

Dospělost je tohle všechno plus bolest. Bolesti vnitřní, jako jsou otevíraná traumata a rány z dětství a dospívání, bolesti tělesné a bolesti vnější, to když jsme my najednou uprostřed rodinné pyramidy a ti nad náma postupně umírají a ztrácejí se a blížíme se k vrcholu. Všechno ostatní předtím ještě není dospělost. Největší podvod jsou osmnáctiny, člověk není v osmnácti dospělý, teprve může řídit, volit a pít, ale to nemá s dospělostí nic společného. To jsou jen stupínky, takové schody ve společnosti. Potřebujeme, aby ses už zapojil, sice ještě nejsi dospělý, neumíš a nevíš nic, ale budeme tomu říkat dospělost. Prd. “If only you knew now what you knew then“... blbost, je to jinak.. „If only you knew then what you know now. But you then wasn't you now, you then was a twerp.“ Uletěla mi malá muška. Jsem si skoro jistý, že jsem ji zaslechl se mi zachechtat. Erik mi v Japonsku objednal nový fotoaparát. Zase se budu divit, že nemám na účtu žádné peníze. Jsem hovno samuraj.

Myslím si, že tím, že jsem přestal být aktivním věřícím, se ze mě vlastně stel lepší člověk a paradoxně taky lepší papírový křesťan, než jsem byl kdykoli předtím. I když teď nevěřím na bohy, ani na duchy a nadpřirozené věci. Jen čarodějnicím se nikdy nepletu do cesty nejsem blázen, nestojím o nepříjemnosti. Pro jistotu máme doma křížek, korán i jarmulku, jeden nikdy neví. Dveře dá předsíně hlídá namalovaný Poirot a nad dveřmi do pokoje visí Batman. Sedí,
v ruce drží krucifix a tváří se, že viděl ducha. Myslím, že nikdo se zlý úmysly by si k nám netroufl, navíc Hermina má pořád páru
a všecky zuby. Co se stane, když zastříkám špatně vytištěnou fotografii lakem, na vlasy? Omylem jsem dal do tiskárny papír netiskovou stranou nahoru a ze dvou snímků se staly rorschachovy barevné rozlité skvrny, na které už napadal v pravidelných rozestupech prach. Chtěl bych si ten obrázek i tak uchovat.
S potěšením musím oznámit, že lak ve spreji tu vlhkou barvu zdrcnul, jako když se do ovocného čaje naleje mléko, což už jsem dlouho neudělal. Navíc to teď v koupelně smrdí po spreji na vlasy. A tak je to se vším. Nic nedopadá přesně tak, jak bychom chtěli, a většinou to nakonec ještě pěkné smrdí.

Ven se psem. Možná jsem divný, protože považuju procházku se psem za stejně důležitou a přínosnou, jako rozhovor s jiným člověkem, čtení dobré knížky nebo třeba svatou zpověď. Už si nepamatuju, jestli se svatá zpověď píše s velkými písmeny, dlouho jsem u žádné nebyl. Jít ven se psem je vždycky dobrodružství, jen se to musí dělat pořádně a zodpovědně. Pes je lidské bytost, jako většina ostatních lidí, a tak je důležitě se ho nejdřív zeptat, Chceš jít na procházku? Málokdy se stane, že by pes řekl, že ven jít nechce. Když o tom tak teď přemýšlím, myslím, že Hermína nikdy neřekla, že nechce jít ven. Zcela výjimečně se večer stane, že leží, a tak jako už skoro spí a má zavřené oči, ale ve skutečnosti se jí jen dobře leží v posteli, že na dotaz chceš ven jen otevře jedno očičko
a předstírá, že neslyší. Zazvonil telefon, musel jsem ke dveřím a už vím prd, co jsem chtěl napsat. Třeba se to vrátí za chvilku.

Jedním z mých nejoblíbenějších koníčků je čichat ke psovi. Počkám si, až se Hermina uloží, chvíli ji pozoruji, potom tiše přijdu, dřepnu nebo kleknu si k ní, obejmu ji rukama a zabořím nos do její srsti. Potom se hluboce nadechnu a snažím se přijít na to, po čem zrovna voní. Někdy je to seno, tráva nebo hlína, jindy je to žabinec, to, když je čerstvě po koupeli a zase jindy něco, co se raději nesnažím identifikovat, protože to ani moc nechci vědět. Hermína se otočila na druhý bok
a zamručela si do vousů. Zvedla hlavu a poslouchá, jak venku štěbetá nějaký pták. Já ptáky nepoznám, možná bych mohl častěji otevřít tu knihu o ptácích, kterou jsem dostel předloni k Vánocům. Sýkorky nadávají na krmítku, že není co zobat. Neměly jste si to, vy slepice, nechat vyžrat tím vypaseným holubem, co vypadá, že se ani neudrží ve vzduchu. Odletěla sýkorka a přiletěla hrdlička. Moc je tady netrpíme, jsou strašně žravé,
i když upřímně, vajíčka nesnáší ani sýkorky, ani hrdličky, aspoň pro nás teda ne. Ach jo, no tak já vám sypnu, vydržte. Hned potom půdu k Hermíně. Kleknu si před ni, jako před oltář, hluboce se předkloním zabořím svůj nos do její srsti. Ona si zamručí a stíny za oknem se o něco málo prodlouží.

Potkali jsme pána se zelnýma botama. Já a Hermína. Zdravíme ho, venčí totiž ráno své psy v podobnou dobu jako my. Jeho psi jsou úplně jiní než on, a zároveň rozdílní mezi sebou. Jeden pes je malý chlupatý s krátkýma nožičkana, druhý pes je mnohem větší, hladce huňatý s dlouhým ocasem. Malý pes vypadá, že má vzteklou povahu, ale nikdy jsem ho neviděl se vztekat, velký pes si vesele vrtí ocasem a při procházce po louce tak vtipně hopká, jako postava z animovaného filmu. Malý pes je pes, velký pes je fena. Někteří lidi říkají holka a kluk, ale to jsou idioti. Malý pes mi přišel v klidu, jen vypadá jako vztekloun. Fena vypadá vesele, ale když Jsem ji jednou zastavil na louce, protože jsem ji chtěl podrbat, nevrle se na mě zazubila a zavrčela. Pán se zelenýma botama mi vysvětlil, že to je proto, že oba psi dostávají ráno misku kozího mlíka, na které se moc těší, takže se na louce nechtějí zbytečně zdržovat.

Pán se zelnýma botama je vysoký a hubený. Má výrazný, nos úzká ústa, vlasy už má hlavně jen po stranách hlavy. Vždycky chodí dokonale elegantně oblečený, ať už je teplo nebo zima nebo prší, nikdy jsem ho neviděl v něčem, co by se dalo nazvat domácí oblečení. Nejvýraznější kus oblečení, jsou jeho zelené boty, které vypadají, jako by byly z hadí kůže. Lesknou se a třpytí, jako dva krátcí zakletí hadi. Vsadím se, že kdybych je chvilku upřeně pozoroval, uviděl bych aspoň jeden rychlý kmit hadího jazyka. Pán se zelenýma botama nenosí svoje zelené boty moc často. Asi má strach, aby se mu nezuly s neschovaly do trávy. Myslím, že kdyby se to stalo, Hermína by byla schopná je vyčmuchat, její čichový instrument je neomylný. Jen doufám, že nejsou zelení botní hadi jedovatí. Pochybuju, že je na jejich jed dostupné sérum.

Děda Pavel vypadá dobře. V zimě byl takový, jek říkával děda Vladek „chrobáčí“, ale teď sezdá mnohem lepší. Záda ho bolí a těžko se mu vstává z křesla, ale náladu má docela dobrou, hlava mu myslí, Herminu a nás vždycky rád vidí. Koukneme se spolu, jak na terase povyrostla avokáda, zalejeme a ostříháme je, i když jako první se jde vždycky nejdřív do špajzu. Jen děda a Hermína, to je jejich společné řízení. Děda tam má pixlu plnou piškotů a ty si nabere do dlaně pak je po jednom dává Hermíně do čumáku. Když je všechny spořádá, jako výherní automat spolyká všechny dvacetikoruny, zeptá se jí děda Pavel: „Tak co, chceš ještě?“ a Hermina chce. Ještě se, myslím, nestalo, že by Hermina u dědy Pavla nechtěla piškoty.

Pořídit si psací stroj bylo moje druhé nejlepší rozhodnutí v životě. První nejlepší bylo samozřejmě vzít si Karolínu. Nedovedu si představit nikoho jiného, s kým bych raději trávil svůj čas. Nejen proto, že děláme rádi věci spolu, ale taky proto, že i když jsme spolu, děláme rádi věci každý sám. Dnes jsme doma oba. Za chvíli vyrazíme k dědečkovi, ale teď si každý děláme ještě to svoje. Hermína leží v pelíšku na prahu mezi pokojem a kuchyní, rozděluje svou pozornost mezi nás oba tak, aby to ani jednomu nebylo lito. Karolína má na hlavě sluchátka, v rukách nůžky a přesouvá se po kuchyní jako performerka kolem střihového papíru. Pozná, co je na střihu důležité a co ne, a ty důležité čáry si překresluje na čistý střihový papír.

Potom vystřihne obkreslené tvary a rozloží je na látku. Chvíli na to kouká a vyměřuje. Je důležité, aby se tam vešly všechny vystřižené kousky, ale musí zbýt taky místo na švové přídavky a některé kousky se přikládají na látku tak, aby byly u ohybu, protože budou zapotřebí dvakrát. Když se jí podaří všechny kousky rozložit a přišpendlit, tak je začne vystřihovat, ale někdy je taky obkreslí křídou, jako když se ve filmech obkresluje na zemi ležící tělo. Nevím proč se to dělá, protože tělo pak stejně zvednou a odnesou, obkreslený tvar nikdo nevystřihuje ani nevyrýpe ze země. Dovedl bych si představit takovou lehce morbidní výstavu obkreslených těl, které někdo vyrýpal ze země nebo vyřezal z koberce. Nevím, zda by o takovou výstavu mělo zájem širší publikum, já bych se teda určitě šel podívat. Jen nevím, jaký by se potom v obchůdku prodával merch. Myslím, že přívěsky zmenšených obkreslených těl už jsou trochu moc přitažené za vlasy.

Sedím v posteli, opřený zády o dva polštáře, jako vždycky, když si začínám číst než si potom lehnu, nebo jako když s Karolínou večeříme u sledování nějakého seriálu nebo britské soutěže na youtube, chroustám poslední jablko a přemýšlím o tom, kdy už ze mně konečně bude spisovatel. Jako ten starý žid v tom vtipu. Teda, nejsem si jistý, jestli byl starý, ale většinou, když se vypráví vtipy o židech, tak se tak nějak předpokládá, že jde o pána v pozdním věku. Nevím, proč to tak je. No prostě sedím v posteli, jako ten pán, co by chtěl vyhrát v loterii, a každý den prosí boha, aby vyhrál. Myslím, že ten vtip nemusím vysvětlovat, prostě sedím v posteli a jím svoje poslední jablko.

Je to Pink Lady, nabízel jsem ho Karolíně, ale ta zrovna kleči na zemi v kuchyni a obkresluje střih na kalhoty, ze kterých budou nakonec kraťasy a poslouchá u toho do sluchátek audioknihu, a moje jablko nechce, i když jsem ji říkal, že Pink Lady je docela dobré jablko, které mi chutná, dá se koupit u zelinářů u kremelské zdi a nestojí víc než čtyřicet nebo padesát korun za kilo. Říkám si, že bych chtěl být spisovatelem, když už nejsem a asi ani nebudu známým a dobrým fotografem, ale nejspíš to stejně dopadne tak, že budu průměrně dobrým zaměstnancem v nějaké kanceláři, když se jo zadaří, tak bych možná mohl být průměrně dobrým pekařem v jednom ze známých menších řetězců s pečivem. Třeba v tom, co se jmenuje stejně jako jeden svatý, který bojoval s démony v poušti. I když za to se asi nestal svatým.

S démony bojujeme všichni, jen většina z nás si musí vystačit s mnohem méně exotickými lokacemi. Většině z nás musí pro boj s démony postačit interiér vlastního bytu, většinou rozestlaná postel, která potřebovala převlíknout tak před měsícem nebo stísněná místnost se záchodem a zaprášenými křížovkami. Pokud vím, tak za svůj boj s démony nebyl v poslední době prohlášen za svatého nikdo další. Největším pomocníkem při boji s mými démony je Hermína. Vždycky pozná, kdy je třeba se stáhnout a kdy naopak můžeme směle vyrazit do útoku, nejčastěji a plyšovým kačerem v zubech. To se potom za zvuku pískotu plyšových zvířátek bojovně utkáme s těmi nevětšími a nejděsivějšími démony a zatím jsme vždycky vyhráli. Rozdělit se po takové velké bitvě s Hermínou o své poslední Jablko je v takovém případ směšná cena za vítězství a klid v duši. Démoni i jablka jsou pryč, jediné, co zbylo, je malý vyslintaný flek na afghánském koberci a tři jablečné pecky.