All still in Czech, I was busy doing my PhD. Sorry. You can either translate it yourself or wait for me to do it.
26. 08. 2022 jsem odjel do Paříže. Měsíc jsem tam byl sám a potom za mnou přijela Karolína. Každý den jsem jí psal jeden dopis, aby jí nebylo smutno.
27. 8. 2022
19:00
Moje milá Karolíno,
dorazil jsem v pořádku, i když cesta byla docela náročná. Nemám rád malé omezené prostory, které mi někdo svou bezohledností a sobeckostí ještě zmenšuje, aby se sám měl trochu líp. Vedle mě seděla paní, kterou jsem při nástupu do autobusu pozdravil anglicky, protože jsem myslel, že je Francouzka. Víš přece, že umím kváknout jen bonjour a tím to hasne, nechtěl jsem dávat plané naděje na možnou konverzaci a zároveň jsem si říkal, že třeba bude umět prdlajs anglicky, takže si stejně nebudeme moct povídat, takže win-win.
Z paní se časem vyklubala asi Češka nebo velmi dobře česky hovořící cizinka. Asi mě uprostřed noci slyšela kurvovat, když se mi pod čelem opřeným o protější sedadlo potřetí rozsvítil do obličeje ten zbytečný displej, který každý cestující v autobuse musí dneska mít, jinak by se asi cítil méněcenně. Ještě by se, nedej bože, mohl třeba za jízdy dívat z okna a v noci spát a nezářil by ostatním za sebou do očí displejem celou noc, to by byla katastrofa. No tak tahle paní si postupně dávala svoje nohy výš a výš na protější sedadlo, takže jsem nakonec měl její kolena na ruce a podobně. Potom už se mnou mluvila česky, asi jak mě slyšela nadávat. Možná mě slyšelo víc lidí.
Paní přede mnou si zase bez zeptání sklopila své sedadlo úplně dolů, takže jsem jí viděl do obličeje, jak spí. Vedle sebe měla dítě, které bylo skoro celou noc zticha, ale jak se vzbudilo, začalo hrát na mobilu nějaké hry, samozřejmě bez sluchátek, takže už jsem nebyl jediný, kdo tuhle rodinu nenáviděl. Za mnou sedělo asi patnáct mažoretek (vlastně jen pět nebo kolik, ale jsou hrozně hubené a štěbetají moc nahlas). Hned po výjezdu z Prahy začaly řešit, co má která z nich ke svačině a vesele štěbetaly několik hodin, ale potom naštěstí všechny usnuly. Měl jsem docela strach kvůli svým zádům, ale nakonec, zdá se, zatím dobré. Sice jsem nemohl skoro spát a každý posun a otočka s sebou nesly syknutí, jak to vždycky trochu zabolelo, ale po příjezdu do Francie jsem se konečně dostal z autobusu ven na několik minut (to vám, v regiojetu, nezapomenu, tak dlouhou jízdu bez povinných zastávek), abych se protáhnul a vše bylo ok.
19:00
Moje milá Karolíno,
dorazil jsem v pořádku, i když cesta byla docela náročná. Nemám rád malé omezené prostory, které mi někdo svou bezohledností a sobeckostí ještě zmenšuje, aby se sám měl trochu líp. Vedle mě seděla paní, kterou jsem při nástupu do autobusu pozdravil anglicky, protože jsem myslel, že je Francouzka. Víš přece, že umím kváknout jen bonjour a tím to hasne, nechtěl jsem dávat plané naděje na možnou konverzaci a zároveň jsem si říkal, že třeba bude umět prdlajs anglicky, takže si stejně nebudeme moct povídat, takže win-win.
Z paní se časem vyklubala asi Češka nebo velmi dobře česky hovořící cizinka. Asi mě uprostřed noci slyšela kurvovat, když se mi pod čelem opřeným o protější sedadlo potřetí rozsvítil do obličeje ten zbytečný displej, který každý cestující v autobuse musí dneska mít, jinak by se asi cítil méněcenně. Ještě by se, nedej bože, mohl třeba za jízdy dívat z okna a v noci spát a nezářil by ostatním za sebou do očí displejem celou noc, to by byla katastrofa. No tak tahle paní si postupně dávala svoje nohy výš a výš na protější sedadlo, takže jsem nakonec měl její kolena na ruce a podobně. Potom už se mnou mluvila česky, asi jak mě slyšela nadávat. Možná mě slyšelo víc lidí.
Paní přede mnou si zase bez zeptání sklopila své sedadlo úplně dolů, takže jsem jí viděl do obličeje, jak spí. Vedle sebe měla dítě, které bylo skoro celou noc zticha, ale jak se vzbudilo, začalo hrát na mobilu nějaké hry, samozřejmě bez sluchátek, takže už jsem nebyl jediný, kdo tuhle rodinu nenáviděl. Za mnou sedělo asi patnáct mažoretek (vlastně jen pět nebo kolik, ale jsou hrozně hubené a štěbetají moc nahlas). Hned po výjezdu z Prahy začaly řešit, co má která z nich ke svačině a vesele štěbetaly několik hodin, ale potom naštěstí všechny usnuly. Měl jsem docela strach kvůli svým zádům, ale nakonec, zdá se, zatím dobré. Sice jsem nemohl skoro spát a každý posun a otočka s sebou nesly syknutí, jak to vždycky trochu zabolelo, ale po příjezdu do Francie jsem se konečně dostal z autobusu ven na několik minut (to vám, v regiojetu, nezapomenu, tak dlouhou jízdu bez povinných zastávek), abych se protáhnul a vše bylo ok.
Zachránil jsem asi život (nebo aspoň nějaké zlomeniny) paní, která rozespalá skoro vlezla pod jedoucí auto. Zakřičel jsem pozor tak nahlas, že se otočili i lidé u piknikového stolečku docela daleko. Možná, že i ten řidič se lekl a zabrzdil kvůli tomu. Cestu Německem si moc nevybavuju, asi bylo ještě šero, všiml jsem si jen nad ránem až ve Štrasburku, že tam na autobusovém nádraží stojí několik desítek stanů, asi uprchlíci nebo nějací protestující, kdo ví. Budu muset změnit polohu, sedím v křesílku v bytě a docela mě z toho začínají bolet ty moje záda, asi se dojdu spíš namazat a potom se k tomu vrátím. Tak jsem tu. Sedačky v autobuse byly polohovatelné a asi kožené, ale hrozně nepříjemné a tvrdé. Možná vyhovují menším lidem, ale já jsem si musel dát pod záda složenou košili, jinak jsem se neopíral v tom bolavém místě a to by myslím, po dvanácti hodinách, velmi špatně dopadlo.
Fotek zatím moc nemám, jen ty, co jsem ti už poslal, ale možná se ještě dneska večer vylezu někam podívat, i když se mi docela líbí, jak je tu v bytě relativně ticho. Trochu neurčitého hluku z ulice sem leze, ale nic hrozného, pračka z koupelny je hlasitější. Chvilku hrál někdo venku na elektrickou kytaru, ale už přestal, škoda, zrovna tohle by mi nevadilo. Ještě jsem ti chtěl napsat, jak mi přišlo, že je krajina ve Francii žlutá a vyprahlá. Sem tam se pásly krávy nebo koně, ale všecko to je žluté a spálené. Pole jsou as už sklizená, ale i louky byly takové vyprahlé, však uvidíš sama za pár týdnů. Nevím, zda ti zvládnu psát každý den, chceš, abych ti psal každý den?
Pokusím se to omezit vždycky na stránku, to je takové dobré měřítko, kdy toho ještě není ani málo, ani moc. Venku krásně svítí slunce, na protější fasádě jsou stíny střechy a komína, vypadá to moc hezky, navíc v ní jsou sem tam okna a na kraji je porostlá takovým tím popínavým zeleným plevelem. Nejlepší je, zazděné, nebo falešné okno, které má teď přes sebe stín komína. Zkusím ti to vyfotit. Zase mě asi trochu zlobí notebook, včera večer měl 100 % baterky a teď jsem ho zapnul a byla vybitá. Mám ho v zásuvce, takže funguje, ale asi se nedobíjí, uvidíme. Nechci s tím teď moc manipulovat, když mi tak hezky jde to psaní. Doufám, že se doma máte hezky, a že jsi to Hermíně vysvětlila. Tak zatím ahoj!
28. 8. 2022
20:45
Milá Karolíno, Je ¾ na 9 a právě jsem se vrátil na byt. Měla to být jen krátká odpolední vycházka, protože ráno jsme s Adrianem nachodili asi 15 km, ale nakonec jsem nachodil dalších 10 ještě teď sám. Ono to jde nějak úplně samo. Když jsem byl v Paříži poprvé v roce 2007, přišla mi velká a zmatečná. Je pravda, že to jsem byl podruhé někde skoro sám, od té doby jsem toho nacestoval docela dost.
Hrozně se mi líbil podvečer v parku tam kde jsou přírodovědná muzea. Všecko už bylo zavřené, ale vyfotil jsem si zvenku skleníky a muzeum paleontologie a potom nějaké vojenské baráky za plotem. Potom jsem šel kolem řeky až za Notre Dame, kostel je oplocený a pod lešením, stojí nad ním vysoký jeřáb, ale to nevadí. Myslím, že by z toho mohla být trochu jiná fotka známého místa, mám podobnou z Barcelony. Kolem řeky se tančí různá tanga a latinské tance, každý kroužek má svoje reproduktory a benzinové generátory, takže když jdeš kolem tak to hrozně řve a navíc i smrdí. Všude kolem piknikujou lidi, někteří mají svoje vlastní přenosné repráčky a snaží se ze všech sil hrát a poslouchat svou hudbu.
Když jsem se k nábřeží blížil, myslel jsem, že se koná nějaká arabská party, ale hned na začátku seděl nějaký chlapík, poslouchal arabskou hudbu a popíjel láhev bílého vína – party for one. A potom už to byl jen chaos a hluk, nic pro mě, ale ti tanečníci, většinou důchodci, byli docela fajn. Potom začaly jezdit party lodě, taky se svou hudbou, na jedné lodi byli jen černoši, nebo jsem si nikoho jiného nevšiml. Krásné holky s inverzním líčením a vyčesanýma vlasama a namakaní kluci se slunečníma brýlema (i když už nesvítilo slunce) a trikama s límečky. Potom jsem zahnul směrem k Saint-Étienne-du-Mont, tam se točila Půlnoc v Paříži, někdy večer si tam půjdu sednout na schody, jestli pro mě náhodou Fitzgerald taky nepřijede. Vyfotil jsem si tam chrliče, myslím, že by z toho mohl být prima triptych. Našel jsem tři super antikvariáty, ale zatím jsem si nekoupil ani jednu knihu. Asi to nebude jako v Jeruzalémě, kde se lidi před velkými svátky zbavují některých věcí a vynášejí je ven na rozebrání.
20:45
Milá Karolíno, Je ¾ na 9 a právě jsem se vrátil na byt. Měla to být jen krátká odpolední vycházka, protože ráno jsme s Adrianem nachodili asi 15 km, ale nakonec jsem nachodil dalších 10 ještě teď sám. Ono to jde nějak úplně samo. Když jsem byl v Paříži poprvé v roce 2007, přišla mi velká a zmatečná. Je pravda, že to jsem byl podruhé někde skoro sám, od té doby jsem toho nacestoval docela dost.
Hrozně se mi líbil podvečer v parku tam kde jsou přírodovědná muzea. Všecko už bylo zavřené, ale vyfotil jsem si zvenku skleníky a muzeum paleontologie a potom nějaké vojenské baráky za plotem. Potom jsem šel kolem řeky až za Notre Dame, kostel je oplocený a pod lešením, stojí nad ním vysoký jeřáb, ale to nevadí. Myslím, že by z toho mohla být trochu jiná fotka známého místa, mám podobnou z Barcelony. Kolem řeky se tančí různá tanga a latinské tance, každý kroužek má svoje reproduktory a benzinové generátory, takže když jdeš kolem tak to hrozně řve a navíc i smrdí. Všude kolem piknikujou lidi, někteří mají svoje vlastní přenosné repráčky a snaží se ze všech sil hrát a poslouchat svou hudbu.
Když jsem se k nábřeží blížil, myslel jsem, že se koná nějaká arabská party, ale hned na začátku seděl nějaký chlapík, poslouchal arabskou hudbu a popíjel láhev bílého vína – party for one. A potom už to byl jen chaos a hluk, nic pro mě, ale ti tanečníci, většinou důchodci, byli docela fajn. Potom začaly jezdit party lodě, taky se svou hudbou, na jedné lodi byli jen černoši, nebo jsem si nikoho jiného nevšiml. Krásné holky s inverzním líčením a vyčesanýma vlasama a namakaní kluci se slunečníma brýlema (i když už nesvítilo slunce) a trikama s límečky. Potom jsem zahnul směrem k Saint-Étienne-du-Mont, tam se točila Půlnoc v Paříži, někdy večer si tam půjdu sednout na schody, jestli pro mě náhodou Fitzgerald taky nepřijede. Vyfotil jsem si tam chrliče, myslím, že by z toho mohl být prima triptych. Našel jsem tři super antikvariáty, ale zatím jsem si nekoupil ani jednu knihu. Asi to nebude jako v Jeruzalémě, kde se lidi před velkými svátky zbavují některých věcí a vynášejí je ven na rozebrání.
V jednom hrál jazz a majitel mi dal vizitku a řekl, že můžu přijít kdykoli koukat na knihy, že na rozdíl od muzea je u něj vstup zdarma. Asi si u něj něco koupím. Má tam Sudka, uvnitř byla fotka ze schodiště Rothmayerovy vily, jak jsme byli nedávno spolu, tam se mi to moc líbilo. Vlezl jsem dovnitř vlastně jen proto, že ve výloze byla kniha André Kertésze, u oběda mi Adrian říkal o tom, jak ho potkal na jeho výstavě v Kanadě, a jak si asi hodinu povídali. Řekl jsem Adrianovi, že jsem chodil na kurz ke Stuartu Franklinovi z Magnumu, představ si, že ho nezná, pfff a to jsou oba Angličani. Adrianova galerie je malinká, má dvě podlaží a točité schodiště. Když jsme seděli před obědem v jedné kavárně, během asi deseti minut se objevili asi další dva nebo tři fotografové, pochytil jsem jméno jednoho z nich, Claude Pávy, neumí skoro anglicky, já zase francouzsky, ale byl milý.
V obchodě jsem narazil na vína ze Saint-Émilion, až přijedeš, tak si tu nejlepší láhev koupíme, když to EU platí. Cha cha cha. Asi tě budu muset poprosit, abys mi přivezla z Bé Foto ještě další filmy, protože jen dnes jsem nafotil asi čtyři. Rozhodl jsem se, že budu střídat filmy a digitál a každý den s sebou budu nosit jen jeden fotoaparát. Jednak mě pořád dost bolí záda a potom bych jenom akorát přemýšlel, jestli vzít do ruky to nebo to, a takhle je to jasné. Jdu otevřít víno a dát si humus a sušenou šunku. No nevím, jak tady budu psát tu disertaci, tohle si teda nezávidím. Hezký večer!
Už 29. 8. 2022
20:09
Drahá Karolíno,
doufám, že se mi podaří vytrvat v tom psaní. Je to první věc, co udělám, když večer přijdu z venku, jen dnes jsem si nejdřív musel dát krátkou sprchu, protože jsem měl pocit, že jsem nějaký ulepený a zaprášený.
Dobrá zpráva! Našel jsem zmrzlinárnu, kam spolu půjdeme, až přijdeš. Předplatíš si kornoutek, měl jsem základní za 5€, a potom si na něj můžeš namíchat příchutí kolik chceš. Slečna má takovou lopatičku a vyskládá ti ze zmrzliny jakoby okvětní plátky růže. Dva lidi přede mnou si dali asi tu nejdražší variantu, protože měli zmrzliny asi tak kilo, na tom ještě stejně vysoký kopec šlehačky a v něm zapíchnutou makronku, ale to už mi přišlo trochu příliš zhýralé. Jedl jsem u řeky v klidu svou zmrzlinu, když v tom šel kolem člověk, který vypadal jako Larry David. Říkal jsem si, že to nechám být, ale když už byl v půlce mostu, tak jsem se rozhodl, že pořídím aspoň fotku zezadu, že to bude dobrá legrace dohromady s tím falešným Slashem. Jako na potvoru přidal falešný Larry David do kroku a měl jsem co dělat, abych ho stihnul, než přejde křižovatku, nakonec se mi to povedlo.
Sešel jsem teda zase k řece a užíval si svou zmrzlinu a do nosu mě praštil tak silný pach moči, že jsem ji ze sebe hned zase málem vyhodil. Pak už jsem se jen tak flákal a vrátil se domů přes botanickou zahradu, představ si, že mě vyhodili, že zavírají, pfff. Myslím, že dnes rozložím psaní dopisu na dvě části, před večeří, to je ta, co už je napsaná, a po večeři, to je ta, co bude následovat. Mám hlad a chuť na víno. Koupil jsem si sardinky, k večeři bude rybičková pomazánka.
Tak pomazánu jsem umíchal, směle do večeře. Myslíš, že bych tě mohl poprosit, abys mi vyfotila ten text, co visí na záchodě? Myslím, že by se docela dobře dal použít na stránky, děkuji.
Psala máma, že možná přiletí na pár dní, tak jsem zvědav.
20:09
Drahá Karolíno,
doufám, že se mi podaří vytrvat v tom psaní. Je to první věc, co udělám, když večer přijdu z venku, jen dnes jsem si nejdřív musel dát krátkou sprchu, protože jsem měl pocit, že jsem nějaký ulepený a zaprášený.
Dobrá zpráva! Našel jsem zmrzlinárnu, kam spolu půjdeme, až přijdeš. Předplatíš si kornoutek, měl jsem základní za 5€, a potom si na něj můžeš namíchat příchutí kolik chceš. Slečna má takovou lopatičku a vyskládá ti ze zmrzliny jakoby okvětní plátky růže. Dva lidi přede mnou si dali asi tu nejdražší variantu, protože měli zmrzliny asi tak kilo, na tom ještě stejně vysoký kopec šlehačky a v něm zapíchnutou makronku, ale to už mi přišlo trochu příliš zhýralé. Jedl jsem u řeky v klidu svou zmrzlinu, když v tom šel kolem člověk, který vypadal jako Larry David. Říkal jsem si, že to nechám být, ale když už byl v půlce mostu, tak jsem se rozhodl, že pořídím aspoň fotku zezadu, že to bude dobrá legrace dohromady s tím falešným Slashem. Jako na potvoru přidal falešný Larry David do kroku a měl jsem co dělat, abych ho stihnul, než přejde křižovatku, nakonec se mi to povedlo.
Sešel jsem teda zase k řece a užíval si svou zmrzlinu a do nosu mě praštil tak silný pach moči, že jsem ji ze sebe hned zase málem vyhodil. Pak už jsem se jen tak flákal a vrátil se domů přes botanickou zahradu, představ si, že mě vyhodili, že zavírají, pfff. Myslím, že dnes rozložím psaní dopisu na dvě části, před večeří, to je ta, co už je napsaná, a po večeři, to je ta, co bude následovat. Mám hlad a chuť na víno. Koupil jsem si sardinky, k večeři bude rybičková pomazánka.
Tak pomazánu jsem umíchal, směle do večeře. Myslíš, že bych tě mohl poprosit, abys mi vyfotila ten text, co visí na záchodě? Myslím, že by se docela dobře dal použít na stránky, děkuji.
Psala máma, že možná přiletí na pár dní, tak jsem zvědav.
Ráno jsem byl pro chleba a (konečně!) croissanty, byly docela dobré, ale v pekárně, kde jsem byl, neměli kváskový chleba, jen ten jejich bageto-veko-chleba, který teda upřímně moc nemusím, to mám raději kruh. Budu si muset najít jinou pekárnu. Potom jsem posvačil v aréně, jak jsi říkala, že jste tam chodily s Evou. Nebyla tam ani noha, to bylo moc příjemné. Pak jsem doma pracoval na stránkách, myslím, že anglickou verzi bych už skoro mohl mít, jen jsem si musel dělat docela velké přestávky, protože tady nemůžu pracovat ve stoje, jako doma. K tiffinu, to je slovo, co jsem dlouho nemohl rozluštit v Havlasovských dopisech, jsem měl míchaná vajíčka a veko-deko-chleba.Tiffin je indický výraz pro lehkou snídani nebo „light meal around 3pm, consisting of tea-time foods“. Moc se mi to slovo líbí a jsem rád, že jsem ho rozluštil.
Pak jsme byli s Adrianem na kávu, já jsem teda měl limonádu. Představ si, že nechal vytisknout 2500 pozvánek se špatným datem a už to nejde stornovat. Takže to asi bude muset nechat udělat ještě jednou. Jedna zakázka stála 115€. V šest jsem zase vyrazil ven, tentokrát směrem k Notre-Dame. Vypadá pod tím lešením a plachtami fakt divně, víc divně než Sagrada Familia, která je pod lešením odnepaměti. Navíc je kolem vysoký plechový plot nahoře s ostatním drátem. Adrian si myslí, že to byl teroristický útok. V den, kdy se to stalo, šel dolů z kopce a všiml si hustého žlutého kouře, ale jako na potvoru s sebou zrovna neměl fotoaparát, jen mobil, který se mu hned vybil. Udělal jsem tam pár obrázků, podívám se teď až ti napíšu, jak to vypadá, na dnešek připadl digitální fotoaparát, tak bych snad mohl hned i něco přidat. Na fotky z filmu si budeme muset počkat (i já) asi až do prosince, kdo ví, kdy se k tomu sám dostanu.
Dneska jela po řece výletní loď, ze které nahlas vřískal výklad postupně všemi možnými jazyky, vůbec nechápu, že to město trpí. Přijde mi to jako pěkně blbý nápad, protože když se na tvůj jazyk dostane řada až úplně nakonec, je ta daná památka už dávno za tebou, no hrozná kravina. Ve středu jdu na kávu se spolužačkou z Jeruzaléma, jak jsem ti posílal odkaz na její šperky, jsem zvědav, jak se má a jak se jí daří. Dneska jsem děsně unavený, poslouchám album Yusefa Lateefa a popíjím víno, ale brzy asi usnu. Měj se krásně, těším se na společnou zmrzlinu, jsem zvědavý, co na ni řekneš.
30. 8. 2022
20:37
Ahoj Karolíno,
V noci jsem nemohl spát, vzbudil jsem se kolem půl čtvrté, potom začalo docela dost lít, tak jsem běžel zavřít všechna okna. Přeci jen nevím, jestli tady prší z boku, nebo skoro vždycky jen shora, jako u nás. Nechtěl bych tady mít na svědomí koberce a vytopené sousedy.
Určitě si pamatuješ, že tady dál v ulici je škola. Asi už začal semestr, protože se pod okny ozývá čím dál silnější štěbetání. Když jsem šel kolem druhé na nákup, měla děcka tam na konci ulice nad schody velkou hromadu haraburdí, staré oblečení a záclony, kostlivce v životní velikosti a knihu Victora Huga a další věci. Nevím, jestli šlo o bazar, přípravu na divadlo nebo performance. V ulicích jsem potom potkal několik partiček dětí, které vypadaly, jako by se chystaly na poslední zvonění, taky jste se před maturitou převlíkali za kominíky a šlapky?
Protože jsem byl tak strašně nevyspaný, zůstal jsem skoro celý den doma. Uvařil jsem si rýži s kukuřicí vajíčkem a tuňákem, myslím, že se mi to docela povedlo. Zatím jsem nesehnal srirarchu, tak jsem si musel vystačit s chilli flakes. Peníze z účtu nějak rychle poskočily, ale zase na druhou stranu už mám oleje, octy a sójovky na vaření, to jsou ty drahé věci. Musím říct, že jsem zatím docela zklamaný z místního chleba, ta obyčejná bageta je jedlá tak hodinu první den a druhý den by se s ní dala škrábat omítka. Nejsem si jistý, jestli to restaurátoři náhodou doopravdy nedělají.
Poslal jsem Adrianovi jednu fotku, o které jsem myslel, že by mohla být z Paříže, jde na ní s Elsí přes most a za nimi je vidět hotel. Adrian mi asi za půl hodiny volal, že to vyluštil, fotka je z Ženevy, poznal to podle reklamy na hodinky a názvu hotelu na štítě jedné budovy. Dobrá práce. Taky jsem mu poslal na ukázku nějaké svoje fotky, aby mi pomohl s portfoliem, které bych tady kdyžtak mohl ukazovat, nebo by mi možná dovolil, abych ho tady nechal, uvidíme. Zatím se nevyjádřil. Psal mi email, že volal, ale to jsem byl zrovna venku a teď se někde sám poflakuje.
JO! Koupil jsem si pomerančovou marmeládu, abych měl na palačinky. Po Pavolovi a jeho rodině tady zůstalo pár piv, s těmi už jsem si poradil, výborné bio jogurty, ty už jsem taky snědl a litr mlíka. To já nepiju jen tak, takže budou palačinky. Akorát jsem zklamaný, že tu Geňa má staré teflonové pánve, ale chápu, že v bytě na půjčování nemá super nádobí, to bych si asi už moc vymýšlel. Odpoledne jsem chvíli upravoval fotky a v šest jsem šel zase na procházku.
20:37
Ahoj Karolíno,
V noci jsem nemohl spát, vzbudil jsem se kolem půl čtvrté, potom začalo docela dost lít, tak jsem běžel zavřít všechna okna. Přeci jen nevím, jestli tady prší z boku, nebo skoro vždycky jen shora, jako u nás. Nechtěl bych tady mít na svědomí koberce a vytopené sousedy.
Určitě si pamatuješ, že tady dál v ulici je škola. Asi už začal semestr, protože se pod okny ozývá čím dál silnější štěbetání. Když jsem šel kolem druhé na nákup, měla děcka tam na konci ulice nad schody velkou hromadu haraburdí, staré oblečení a záclony, kostlivce v životní velikosti a knihu Victora Huga a další věci. Nevím, jestli šlo o bazar, přípravu na divadlo nebo performance. V ulicích jsem potom potkal několik partiček dětí, které vypadaly, jako by se chystaly na poslední zvonění, taky jste se před maturitou převlíkali za kominíky a šlapky?
Protože jsem byl tak strašně nevyspaný, zůstal jsem skoro celý den doma. Uvařil jsem si rýži s kukuřicí vajíčkem a tuňákem, myslím, že se mi to docela povedlo. Zatím jsem nesehnal srirarchu, tak jsem si musel vystačit s chilli flakes. Peníze z účtu nějak rychle poskočily, ale zase na druhou stranu už mám oleje, octy a sójovky na vaření, to jsou ty drahé věci. Musím říct, že jsem zatím docela zklamaný z místního chleba, ta obyčejná bageta je jedlá tak hodinu první den a druhý den by se s ní dala škrábat omítka. Nejsem si jistý, jestli to restaurátoři náhodou doopravdy nedělají.
Poslal jsem Adrianovi jednu fotku, o které jsem myslel, že by mohla být z Paříže, jde na ní s Elsí přes most a za nimi je vidět hotel. Adrian mi asi za půl hodiny volal, že to vyluštil, fotka je z Ženevy, poznal to podle reklamy na hodinky a názvu hotelu na štítě jedné budovy. Dobrá práce. Taky jsem mu poslal na ukázku nějaké svoje fotky, aby mi pomohl s portfoliem, které bych tady kdyžtak mohl ukazovat, nebo by mi možná dovolil, abych ho tady nechal, uvidíme. Zatím se nevyjádřil. Psal mi email, že volal, ale to jsem byl zrovna venku a teď se někde sám poflakuje.
JO! Koupil jsem si pomerančovou marmeládu, abych měl na palačinky. Po Pavolovi a jeho rodině tady zůstalo pár piv, s těmi už jsem si poradil, výborné bio jogurty, ty už jsem taky snědl a litr mlíka. To já nepiju jen tak, takže budou palačinky. Akorát jsem zklamaný, že tu Geňa má staré teflonové pánve, ale chápu, že v bytě na půjčování nemá super nádobí, to bych si asi už moc vymýšlel. Odpoledne jsem chvíli upravoval fotky a v šest jsem šel zase na procházku.
Řekl jsem si, že půjdu z kopce směrem dolů, za amfiteátr, ale jakmile jsem vylezl na ulici, braly mě nohy do kopce, směrem k Pantheonu. Krásně tam svítilo slunce, vyfotil jsem tam na různých fasádách několik fotek. Hrozně mě baví fotit jako když jsem začínal v roce 2009 nebo 2010. Fotil jsem si fasády domů a stíny a zase mě to začalo víc bavit. Jsou to asi jen takové fotky pro mě, ale mám z toho radost. Teď mi volal Adrian, mluví hrozně nahlas, v pátek se asi sejdeme na obědě s dalším fotografem a večer s prezidentkou toho jejich spolku. Má stejné iniciály jako já, Agniezka K something something.
Cestou domů se mi podařilo ulovit knihu Billa Brandta ve výprodeji. Z 39€ na 9€, skoro jsem vzal více různých knih, ale řekl jsem si, že jsem tady první týden a nebudu to přehánět, ono se něco ještě určitě objeví. Jo, máma si koupiela letenky, přiletí na tři dny s kamarádkou, tak se přestěhuju do malého pokoje na pár dní. S Geňou i Dominique jsem o tom mluvil. Vyfotil jsem ti ceduli u metra Kapitána Lemuára (Leguána?), potom ti pošlu foto. Před Pantheonem hrál nějaký kluk fakt krásně na klavír, chvilku jsem ho poslouchal při vyměňování filmu.
Taky mi psala paní Preiningerová z muzea, že dá můj kontakt dvěma dalším výzkumníkům, kteří se teď o Havlasu taky zajímají, prý už o něm vím teď ze všech nejvíc, což teda pochybuju. Musím se domluvit s grafičkou a taky zjistit, kdy je třeba podat grant na knihu, to je jedna z věcí, co fakt nesnáším, ale jinak to nejde. Zatím jsem se pořád nerozhodl, jestli to bude jedna kniha nebo více, asi počkám, co mi řekne Katarína (grafička) teda pokud to vůbec bude chtít dělat, to ještě uvidíme.
Jsem docela grogy, snažil jsem se tou procházkou trochu unavit, abych pořádně usnul, ale uvidíme, co bude. Na dnešek jsem slyšel asi tři hodiny knihy, vždycky po 30 nebo 45 minutách jsem to musel prodloužit, protože jsem ani jednou nazabral. Jo a taky mě píchl komár do kloubu na malíčku, hajzl, však já si ho najdu! Pa!
31. 8. 2022
20:37
Ahoj moje milá ženo!
Na dnešek jsem konečně spal dobře, i se mi asi něco zdálo, ale už nevím co to bylo, asi něco pěkného, jinak bych si to pamatoval. Jak nejsem na tuhle postel zvyklý, tak jsem si dal jednou při otočce doprava loktem o noční stolek, a aby se mi to nestalo znovu, posunul jsem se víc doprostřed, načež jsem o několik hodin skoro vypadl z postele na opačné straně. Musel jsem ležet na kraji docela dlouho, vzbudilo mě zavrávorání a naštěstí jsem sebou škubnul na správnou stranu.
Není nad spaní ve vlastní posteli s vlastním otiskem těla (a psími chlupy). Zatím pořád vedu bitvu s tím komárem, vždycky ho zaslechnu, jak prosviští kolem, ale nepodařilo se mi ho ani zahlédnout, je to nějaká turbo mrcha.
Zapomněl jsem ti napsat, co mě zatím překvapilo v Paříži ze všeho nejvíc. Děsně tady frčí komiksy a hlavně manga, japonské komiksy postavičky a obrázky. Mám pocit, že je na každé ulici aspoň jeden komiksový obchod. Už jsem jich viděl asi dvacet, rozhodně víc, než klasických antikvariátů.
Dneska jsem si žádnou knihu nekoupil, ale Adrian mě vzal na tour po photography bookshopech a galeriích, byli jsme na moc hezké výstavě fotek ze skleněných destiček z přelomu 19. a 20. století. V 70. letech se povedlo zachránit přes sto kilo skleněných destiček a dnes jsou součástí mimořádné sbírky francouzské fotografie. Holt tady neměli ty zkurvené komouše, i když téhle sbírce taky hrozil zánik, musím si to lépe nastudovat.
Kolem poledne mě zase začala bolet záda, tak jsem vyrazil na procházku do skleníků botanické zahrady. Myslím, že v Tróji a na Albertově máme lepší skleník, ale tenhle byl taky krásný, udělal jsem hromadu fotek, nějaké ti sem přidám. Potom jsem měl moc dobrý croissant, kupoval jsem ho v pekárně u botanické zahrady, možná bych ji zase našel. Chtěl jsem se si před jídlem očistit ruce takovým tím antikovidovým gelem, ale nešla mi zmáčknout ta pumpička, takže hádej, co jsem udělal. Ano, bouchnul jsem do toho vší silou a ohodil gelem celý pult, pokladnu i slečnu za pultem. Jen se smála, tak asi ok.
20:37
Ahoj moje milá ženo!
Na dnešek jsem konečně spal dobře, i se mi asi něco zdálo, ale už nevím co to bylo, asi něco pěkného, jinak bych si to pamatoval. Jak nejsem na tuhle postel zvyklý, tak jsem si dal jednou při otočce doprava loktem o noční stolek, a aby se mi to nestalo znovu, posunul jsem se víc doprostřed, načež jsem o několik hodin skoro vypadl z postele na opačné straně. Musel jsem ležet na kraji docela dlouho, vzbudilo mě zavrávorání a naštěstí jsem sebou škubnul na správnou stranu.
Není nad spaní ve vlastní posteli s vlastním otiskem těla (a psími chlupy). Zatím pořád vedu bitvu s tím komárem, vždycky ho zaslechnu, jak prosviští kolem, ale nepodařilo se mi ho ani zahlédnout, je to nějaká turbo mrcha.
Zapomněl jsem ti napsat, co mě zatím překvapilo v Paříži ze všeho nejvíc. Děsně tady frčí komiksy a hlavně manga, japonské komiksy postavičky a obrázky. Mám pocit, že je na každé ulici aspoň jeden komiksový obchod. Už jsem jich viděl asi dvacet, rozhodně víc, než klasických antikvariátů.
Dneska jsem si žádnou knihu nekoupil, ale Adrian mě vzal na tour po photography bookshopech a galeriích, byli jsme na moc hezké výstavě fotek ze skleněných destiček z přelomu 19. a 20. století. V 70. letech se povedlo zachránit přes sto kilo skleněných destiček a dnes jsou součástí mimořádné sbírky francouzské fotografie. Holt tady neměli ty zkurvené komouše, i když téhle sbírce taky hrozil zánik, musím si to lépe nastudovat.
Kolem poledne mě zase začala bolet záda, tak jsem vyrazil na procházku do skleníků botanické zahrady. Myslím, že v Tróji a na Albertově máme lepší skleník, ale tenhle byl taky krásný, udělal jsem hromadu fotek, nějaké ti sem přidám. Potom jsem měl moc dobrý croissant, kupoval jsem ho v pekárně u botanické zahrady, možná bych ji zase našel. Chtěl jsem se si před jídlem očistit ruce takovým tím antikovidovým gelem, ale nešla mi zmáčknout ta pumpička, takže hádej, co jsem udělal. Ano, bouchnul jsem do toho vší silou a ohodil gelem celý pult, pokladnu i slečnu za pultem. Jen se smála, tak asi ok.
Dneska jsem zase nachodil skoro deset kilometrů, tak to se ani necítím špatně, že jsem dojedl celý kyblík zmrzliny. Když jsem ji vyndal z lednice, automaticky jsem zahodil víčko do koše (because I am not a quitter), vůbec mě nenapadlo ho jen odložit stranou.
Rozpočítal jsem si peníze z grantu na každý den, a když budu vařit a míň jíst venku, vejde se mi do rozpočtu sem tam i zmrzlina, takže spoko. Adriana bolela po procházce artritida, tak jsme si sedli na jedno malé pivo, 5€ za třetinku. Tady bych teda nemohl chodit do hospody a to nejsem žádný velký pijan. K večeři jsem zase rýži s tuňákem a vajíčkem, myslím, že budu mít ještě na zítra a suroviny mám na další minimálně tři porce.
Je sice docela pozdě, ale asi ještě budu chvíli upravovat fotky, protože brzy jich budu mít tolik, že nebudu vědět, co s nimi a budu je odkládat a nebude na ně čas a nakonec zůstanou někde na disku, který se potom pokazí a bude po fotkách. Máma mi psala výhružnou zprávu, že mám psát disertaci, že pak přijede ona a potom přijedeš ty a nic nenapíšu. No myslím, že všichni víme, jak to dopadne.
Cestou z procházky jsme s Adrinem potkali průvod na podporu Ukrajiny. Zpívali, skandovali, měli vlajky a vyšyvanky. Bylo to moc silné. Pak si pod Pantheonem v kopci lehli všichni na zem a z reproduktorů se ozývaly jména měst a vesnic a zvuky palby a bombardování. Do toho seděli lidi na zahrádkách a popíjeli svoje nápoje. Někteří koukali a jiní se tvářili, že se nic neděje. Udělal jsem asi jen dvě fotky, obě už jsem dal na Instagram. Na jedné sedí malý kluk pod velkou ukrajinskou vlajkou a na druhé sedí dva lidi na zahrádce u stolu a kolem nich leží na asfaltu ten průvod. Celé to hlídalo hrozně moc policajtů se samopaly, odkláněli dopravu. Kupodivu nikdo netroubil, ani když zablokovali na čtvrt hodiny výjezd z podzemní garáže, na Francouze docela obdivuhodný výkon. Dneska jsem viděl hrozně moc psů, výmary, jezevčíky i takové chlupaté mixy. Škoda jen, že se v centru nemají moc kde proběhnout. Jak se máte vy dvě s Hermínou, je na tebe hodná? Napíšu Ti zase zítra, dobrou noc.
1. 9. 2022
21:12
Moje milá,
Dneska je první den školy! Pro nás je to teda asi úplně normální čtvrtek nebo nevím, zda vaši studenti šli dneska taky do školy… vlastně vy jste se dnes plavili po Vltavě viď? Doufám, že vám vyšlo počasí.
Tady byl dneska první den školy. Rozhodně to teda bylo slyšet pod okny a všude v ulicích. Tonička šla dneska první den, doufám, že se jí bude ve škole líbit.
Já strávil skoro celý den na své disertaci (ano, opravdu je to tak), dávám dohromady seznam věcí, které kdy Havlasa publikoval, romány, povídky, cestopisy (na články asi kašlu), roky vydání a pak, zda to ilustroval fotkama nebo kresbami nebo čím a kdo to dělal. Taky jsem něco málo pošudlal na stránkách pro Adriana, ale myslím, že už to začíná vypadat docela k světu. Ještě se musím naučit používat některé věci, které chce, aby tam byly.
Adrian se dost bojí covidu, takže všude po městě chodí raději pěšky a všude uvnitř má respirátor, myslím, že je jeden z nejopatrnějších lidí vůbec. Na druhou stranu ho chápu, bere léky, které snižují imunitu a perou se s účinností vakcín. Takže šel dneska přes hodinu pěšky ke svému zubaři, tam byl tři hodiny, nevím, zda v úplné narkóze nebo jen lokální, ale říkal, že dostal tak pět injekcí.
Odpoledne jsme měli sraz v Fondation Henri Cartier-Bresson, no to víš, to je moje kafe. Krásná výstava krajin a fotografií měst, několik Cartierových kreseb a spousta krásných knih. Adrian se snažil slečnu na pokladně přesvědčit, že mě má pustit zadarmo, že jsem student PhD, ale nemám u sebe nic, co by to dokazovalo, a navíc mi nevadilo zaplatit vstupné. Ale byla to docela legrace. Adrian si během prohlížení fotografií nevšiml, že jsem poodešel a začal cosi vysvětlovat úplně cizí slečně, která vůbec nebyla překvapená a dokonce mu začala odpovídat, až pak si všiml, že to nejsem já.
Potom mi vyprávěl o tom, jak potkal třikrát Cartier-Bressona, jednou se mu dokonce podařilo crashnout jeho celoživotní výstavu tady v Paříži. Šel prý náhodou kolem a viděl, že před galerií stojí pár lidí, tak si stoupnul do fronty, nikdo se ho na nic neptal, tak šel dovnitř. Tam byl jen mistr sám a jeho rodina, asi deset lidí a nikdo jiný. Tak šel za ním a dal se s ním do řeči. Potom si v klidu prohlédnul obrovskou výstavu a až za asi půl hodinu přišli ostatní fotografové z Magna. Dost podobně se dostal na další akce a dokonce si navzájem věnovali pohlednici nebo fotku nebo co.
21:12
Moje milá,
Dneska je první den školy! Pro nás je to teda asi úplně normální čtvrtek nebo nevím, zda vaši studenti šli dneska taky do školy… vlastně vy jste se dnes plavili po Vltavě viď? Doufám, že vám vyšlo počasí.
Tady byl dneska první den školy. Rozhodně to teda bylo slyšet pod okny a všude v ulicích. Tonička šla dneska první den, doufám, že se jí bude ve škole líbit.
Já strávil skoro celý den na své disertaci (ano, opravdu je to tak), dávám dohromady seznam věcí, které kdy Havlasa publikoval, romány, povídky, cestopisy (na články asi kašlu), roky vydání a pak, zda to ilustroval fotkama nebo kresbami nebo čím a kdo to dělal. Taky jsem něco málo pošudlal na stránkách pro Adriana, ale myslím, že už to začíná vypadat docela k světu. Ještě se musím naučit používat některé věci, které chce, aby tam byly.
Adrian se dost bojí covidu, takže všude po městě chodí raději pěšky a všude uvnitř má respirátor, myslím, že je jeden z nejopatrnějších lidí vůbec. Na druhou stranu ho chápu, bere léky, které snižují imunitu a perou se s účinností vakcín. Takže šel dneska přes hodinu pěšky ke svému zubaři, tam byl tři hodiny, nevím, zda v úplné narkóze nebo jen lokální, ale říkal, že dostal tak pět injekcí.
Odpoledne jsme měli sraz v Fondation Henri Cartier-Bresson, no to víš, to je moje kafe. Krásná výstava krajin a fotografií měst, několik Cartierových kreseb a spousta krásných knih. Adrian se snažil slečnu na pokladně přesvědčit, že mě má pustit zadarmo, že jsem student PhD, ale nemám u sebe nic, co by to dokazovalo, a navíc mi nevadilo zaplatit vstupné. Ale byla to docela legrace. Adrian si během prohlížení fotografií nevšiml, že jsem poodešel a začal cosi vysvětlovat úplně cizí slečně, která vůbec nebyla překvapená a dokonce mu začala odpovídat, až pak si všiml, že to nejsem já.
Potom mi vyprávěl o tom, jak potkal třikrát Cartier-Bressona, jednou se mu dokonce podařilo crashnout jeho celoživotní výstavu tady v Paříži. Šel prý náhodou kolem a viděl, že před galerií stojí pár lidí, tak si stoupnul do fronty, nikdo se ho na nic neptal, tak šel dovnitř. Tam byl jen mistr sám a jeho rodina, asi deset lidí a nikdo jiný. Tak šel za ním a dal se s ním do řeči. Potom si v klidu prohlédnul obrovskou výstavu a až za asi půl hodinu přišli ostatní fotografové z Magna. Dost podobně se dostal na další akce a dokonce si navzájem věnovali pohlednici nebo fotku nebo co.
Pak jsme šli vyzvednout to jiné galerie pár fotek na výstavu k deseti letům Adrianovy galerie, tam jsme se zapovídali, no, znáš mě, já stál a koukal na knihy a Adrian povídal. Zdá se, že tahle galerie je komerčně úspěšnější, paní majitelka létá do Japonska a art directorka jede s výstavou na Unseen do Amsterdamu (jo, kvůli tomu jsme přesně jeli taky do Amstru, když jsem tam měl být na té výstavě i když to nakonec posunuli). Ale nikdo se mě na nic neptal, co dělám nebo tak, a já nemám zapotřebí si před někým ohřívat polívčičku, znáš mě. Dal jsem jim follow na instagramu, protože mají spoustu krásných japonských fotografických knih.
Cestou jsme ještě, se zabalenýma fotkama v podpaží, navštívili galerie Rouge (La Galerie Rouge). Seděla tam taková slečna, nakráčeli jsme dovnitř a já jí řekl, že neseme fotky na výstavu, že je jdeme pověsit. No myslím, že tomu na chvilku věřila, nebo byla rozhodně zaražená. Zrovna mají krásnou výstavu fotek Sheily Metzner, myslím, že jsem pár jejích věcí zařadil do přednášky o módě. Vystavené fotky jsou originály, prodávají se za ceny kolem 4000€.
Pak už jsme jen naše fotky zanesli k Adrianovi do galerie. Dali jsme ven na chodník stoleček a sklenky vína a chvilku jsme jen tak seděli. Všiml jsem si, že Adrian sleduje holky, jak chodí kolem a usmívá se na ně. Když kouká, tak vypíná ostatní smysly, takže mě neposlouchá. Ptal jsem se ho, jestli se na něj taky usmívají, tak řekl, že někdy jo. A, že za chvíli bude zima a budou nosit zase kalhoty a kabáty, a to, že potom už není ono.
Cestou domů jsem si koupil kus kuřete a takový smutný svazek koriandru a udělal si ho na curry pastě, kterou jsem našel v lednici. Ptal jsem se Geňi, zda si můžu kousek půjčit, a zda je ještě k jídlu. Prý vydrží roky, tak jsem si kousek ubral a snědl kuře s rýží, co už mám třetí den (nějak jsem to neodhadnul, když vařím jen pro sebe). Zítra ráno budu dělat palačinky s pomerančovou marmeládou, ale zapomněl jsem na šlehačku, ono se taky projednou asi nic moc nestane, ne? Jsem docela uondaný, bych se přiznal. Takže dobrou noc!
P.S. fotky budou zítra.
02. 09. 2022
20:57
Moje milá Karolíno,
Původně jsem si myslel, že ti stihnu napsat dopis hned jak se vrátím domů, ale padla na mě nějak únava, dal jsem si večeři a sklenku vína a najednou bylo zase devět hodin.
Dneska ráno tady poprvé pršelo přes den, ale bylo celkem příjemně, kolem dvaceti, to se tak akorát chodí po městě. Jen světlo je v tu chvíli placaté a já si tady s ním nějak nevím rady. Mám pocit, že jak je Paříž členitá a komínovitá, mělo by světlo být výrazné a ostré nebo aspoň odrážet zajímavé věci, ale třeba se pletu. Možná se jen soustředím na něco, co není důležité. Dnes mi došlo, že fotím na černobílé filmy, ale koukám na svět barevně, ale digitál mám nastavený na černobílou a vůbec mi to nepřijde divné. Spíš než na plochy asi koukám na čáry a tečky a dívám se na svět jako na změť základních tvarů a ne jako na věci a na lidi. Možná proto mi nevadí nemít na fotkách lidi.
Dole pod okny je nějaký večůrek, možná se jen sešli sousedi, aby si u skleničky popovídali. Docela hezký zvyk, pokud to tak je, jak se baví jazykem, kterému skoro nerozumím, tak mě to tolik neruší od psaní, než kdyby si povídali anglicky nebo česky.
Odpoledne jsem měl schůzku s šéfkou Mind´s eye, Agnieszkou K.(je suis vraiment désolé) (Nevím, jak se jmenuje, ale má stejné iniciály jako já). Pokusí se sehnat místnost nebo sál na tu mou přednášku. Ona tomu velmi nadneseně říká konference, musím říct, že mě to skoro až rozesmálo. Ale je fakt, že to s Adrianem berou oba docela vážně, takže bych to asi neměl úplně odfláknout.
Zítra dopoledne se jdeme na jednu místnost kamsi podívat. Celá schůzka byla docela vtipná, protože Adrian mluví plynně anglicky a francouzsky, já umím anglicky a kostrbatě polsky a Agnieszka francouzsky a polsky. Řekl jsem, že bychom potřebovali ještě jednoho, který umí třeba jen německy a španělsky, to by byla zábava.
20:57
Moje milá Karolíno,
Původně jsem si myslel, že ti stihnu napsat dopis hned jak se vrátím domů, ale padla na mě nějak únava, dal jsem si večeři a sklenku vína a najednou bylo zase devět hodin.
Dneska ráno tady poprvé pršelo přes den, ale bylo celkem příjemně, kolem dvaceti, to se tak akorát chodí po městě. Jen světlo je v tu chvíli placaté a já si tady s ním nějak nevím rady. Mám pocit, že jak je Paříž členitá a komínovitá, mělo by světlo být výrazné a ostré nebo aspoň odrážet zajímavé věci, ale třeba se pletu. Možná se jen soustředím na něco, co není důležité. Dnes mi došlo, že fotím na černobílé filmy, ale koukám na svět barevně, ale digitál mám nastavený na černobílou a vůbec mi to nepřijde divné. Spíš než na plochy asi koukám na čáry a tečky a dívám se na svět jako na změť základních tvarů a ne jako na věci a na lidi. Možná proto mi nevadí nemít na fotkách lidi.
Dole pod okny je nějaký večůrek, možná se jen sešli sousedi, aby si u skleničky popovídali. Docela hezký zvyk, pokud to tak je, jak se baví jazykem, kterému skoro nerozumím, tak mě to tolik neruší od psaní, než kdyby si povídali anglicky nebo česky.
Odpoledne jsem měl schůzku s šéfkou Mind´s eye, Agnieszkou K.(je suis vraiment désolé) (Nevím, jak se jmenuje, ale má stejné iniciály jako já). Pokusí se sehnat místnost nebo sál na tu mou přednášku. Ona tomu velmi nadneseně říká konference, musím říct, že mě to skoro až rozesmálo. Ale je fakt, že to s Adrianem berou oba docela vážně, takže bych to asi neměl úplně odfláknout.
Zítra dopoledne se jdeme na jednu místnost kamsi podívat. Celá schůzka byla docela vtipná, protože Adrian mluví plynně anglicky a francouzsky, já umím anglicky a kostrbatě polsky a Agnieszka francouzsky a polsky. Řekl jsem, že bychom potřebovali ještě jednoho, který umí třeba jen německy a španělsky, to by byla zábava.
Skoro jsme dostali pokutu, protože Adrian dal na chodník před galerii stoleček a židle, seděli jsme a popíjeli víno a zrovna, když odešel se smetím, přišla policie, že na sezení venku na chodníku je třeba zábor a oficiální povolení města, že jinak se za to dává pokuta. Agnieszka paní policajtku rovnou pozvala na další vernisáž a víno, takže jsme tentokrát vyvázli jen s napomenutím.
Za celý den jsem nachodil 12 kilometrů. Došel jsem úplnou náhodou k centru Pompidou. Začalo pršet, tak jsem se schoval uvnitř. Chvíli jsem brouzdal knihkupectvím, líbila se mi spousta knih, ale nekoupil jsem si žádnou. Pak jsem si vzpomněl, že tam má mít výstavu August Sander, a tak jsem si koupil lístek a vyjel eskalátory úplně nahoru. Byla to prima výstava, i když teda až moc velká. Německo – Nová Objektivita – 1920s. Super fotky Sandera, Moholy-Nage, Rengera-Patche, obrazy Otto Dixe, no prostě celá skvadra začátku dvacátého století plus video, divadelní hry, filmy a zvukové nahrávky. Nebylo tam ani moc lidí. Strávil jsem tam skoro dvě hodiny, určitě by se ti to taky moc líbilo, škoda, že výstava končí teď 5. září.
Zjistil jsem, že neumím vařit jen pro sebe. Vždycky je toho moc, už, abys tu byla, vařit pro dva je větší zábava. Odbýval bych se jen chlebem a sýrem, ale myslím, že je dobře, že do sebe občas hodím i rajče nebo ředkvičku. Ale nemysli si, ochutnávám postupně i víno a taky mám v mrazáku zmrzlinu, to bych snad ani nebyl já, kdyby to tak nebylo.
Upravím pár fotek, abys měla dopis s obrázky, včera už se mi chtělo hrozně spát. Hezky se vyspi a odpočiň si o víkendu, snad tě přestane bolet v krku. Už mi docela dost chybíš, nejsem zvyklý být déle jak týden sám. A taky Hermína, to se ví. Tady v bytě nejsou vůbec žádné psí chlupy. Dokonce jsem ráno otevřel jogurt a nic, to by se u nás doma nemohlo stát. I drobky jsem v kuchyni musel zamést.
03. 09. 2022
20:03
Ahoj brouku,
Dneska jsem se vzbudil docela brzy, hodinu jsem se válel, protože jsem si říkal, že sobota, nemusím spěchat, a pak mi došlo, že jsme domluvení s Adrianem na prohlídku kavárny, kde bych mohl mít koncem září přednášku o české fotografii. Takže jsem do sebe honem hodil snídani a kávu, abych byl v 10.20 u lucemburských zahrad, kde jsme měli sraz. Byl jsem tam 10.23, Adrian zrovna telefonoval, takže vpoho. Nerad chodím pozdě.
Představ si, že paní Angieszka si četla můj předchozí dopis, protože se přišla do kavárny taky podívat a opravila mi pořadí písmen ve svém jméně, haha. Asi jsem se přepsal při psaní, přece vím, jak se to správně polsky píše. Je fajn, dobře se s ní povídá.
Kavárna nám místnost půjčí jen za útratu na baru, ale trochu se bojíme, co bude, když za a. nikdo nepřijde, za b. přijde hodně lidí, za c. bude zvenku slyšet pouliční kapela. Adrian se mě snažil přesvědčit, abych se ozval českému centru, ale do toho se mi moc nechce, jednak mám problém s tím, že neplatí svým stážistům a jednak by to už byla moc oficiální akce, a z té představy se mi dělá vyrážka, na to prdím. Raději menší skromnější akci v kavárně mezi obědem a večeří. Kdyby se to povedlo a byla by nějaká odezva, můžeme zkusit něco domluvit za půl roku nebo za roka zkusit nějakou místní fotografickou školu (kde mluví lidi anglicky).
Kavárnu jsme zamluvili a pak šli kolem knihkupectví, které mělo minule zavřeno, domů. Co myslíš, zase bylo zavřené. Chvíli jsme pobyl doma a odpoledne vyrazil pěšky do galerie Camera obscura, která je hned u hřbitova Montparnasse. V galerii, kde jinak, aspoň podle stránek, vystavujou fakt dobré umělce (Minkkinen, Kenna, Jungjin Lee – tu znáš z Doxu z This Place, Masao Yamamoto) má zrovna dneska vernisáž Paolo Roversi, italský fashion fotograf. No nevím, docela zklamání. Pár pěkných fotek, pár kravin, platinotypie za 22 000 euro? Pff, merci, no.
20:03
Ahoj brouku,
Dneska jsem se vzbudil docela brzy, hodinu jsem se válel, protože jsem si říkal, že sobota, nemusím spěchat, a pak mi došlo, že jsme domluvení s Adrianem na prohlídku kavárny, kde bych mohl mít koncem září přednášku o české fotografii. Takže jsem do sebe honem hodil snídani a kávu, abych byl v 10.20 u lucemburských zahrad, kde jsme měli sraz. Byl jsem tam 10.23, Adrian zrovna telefonoval, takže vpoho. Nerad chodím pozdě.
Představ si, že paní Angieszka si četla můj předchozí dopis, protože se přišla do kavárny taky podívat a opravila mi pořadí písmen ve svém jméně, haha. Asi jsem se přepsal při psaní, přece vím, jak se to správně polsky píše. Je fajn, dobře se s ní povídá.
Kavárna nám místnost půjčí jen za útratu na baru, ale trochu se bojíme, co bude, když za a. nikdo nepřijde, za b. přijde hodně lidí, za c. bude zvenku slyšet pouliční kapela. Adrian se mě snažil přesvědčit, abych se ozval českému centru, ale do toho se mi moc nechce, jednak mám problém s tím, že neplatí svým stážistům a jednak by to už byla moc oficiální akce, a z té představy se mi dělá vyrážka, na to prdím. Raději menší skromnější akci v kavárně mezi obědem a večeří. Kdyby se to povedlo a byla by nějaká odezva, můžeme zkusit něco domluvit za půl roku nebo za roka zkusit nějakou místní fotografickou školu (kde mluví lidi anglicky).
Kavárnu jsme zamluvili a pak šli kolem knihkupectví, které mělo minule zavřeno, domů. Co myslíš, zase bylo zavřené. Chvíli jsme pobyl doma a odpoledne vyrazil pěšky do galerie Camera obscura, která je hned u hřbitova Montparnasse. V galerii, kde jinak, aspoň podle stránek, vystavujou fakt dobré umělce (Minkkinen, Kenna, Jungjin Lee – tu znáš z Doxu z This Place, Masao Yamamoto) má zrovna dneska vernisáž Paolo Roversi, italský fashion fotograf. No nevím, docela zklamání. Pár pěkných fotek, pár kravin, platinotypie za 22 000 euro? Pff, merci, no.
Zato hřbitov byl super. Krásné náhrobky, občas docela vtipné. Našel jsem si hrob Mana Raye a chvíli jsem přemýšlel, že bych mu tam nechal jeden film, ale ten by stejně někdo čornul, tak jsem mu dal na hrob umělou růžovou kytku, co jsem kdesi našel.
V Montparnassu jsem si v pekárně koupil docela dobrý croissant a pain au chocolat a konečně jsem sehnat kváskový chleba. No, myslím, že zvládnu trochu lepší chleba než fancy pařížská pekárna, ale asi by to měl posoudit někdo nezávislý.
Svačinu jsem si snědl v zase v lucemburské zahradě. Za dnešek jsem nachodil třináct kilometrů, musím říct, že mě docela bolí nohy, ale ne moc, boty jsou perfektní. Vibram podrážka má jedinou nevýhodu, na vyleštěné podlaze kostela nebo kláštera neuvěřitelně vrže. Je to až komické, protože se snažím jít fakt potichu a nerušit modlící se lidi, ale prostě to nejde nijak ovlivnit. Co krok, to vrz.
Přmýšlím, co důležitého jsem ti ještě chtěl sdělit… autobus srazil kolo, ale bylo bez cyklisty a zamčené, posral mě holub, cyklisti obecně vůbec nerespektujou semafory, je třeba dávat pozor, když mají červenou, spousta lidí odhazuje odpadky na chodník, ale zato pejskaři už docela sbírají bobky, ulice nejsou zdaleka tak posrané, jak si asi pamatuješ ty.
Dívám se na Instagram toho Rovesiho, má docela dobré fotky slavných hereček a modelek, nechápu, proč vystavuje takové kraviny. Obávám se, že dneska bude dopis bez fotek, měl jsem s sebou filmový středoformát. Leda, že by ti nevadila nějaká starší fotka z předešlých dní, po něčem se podívám.
Začal jsem si připravovat tu přednášku a už mám vypsaných víc jmen, než na kolik bude během jednoho odpoledne (jedné hodiny?) čas. Zkusím tomu najít nějakou spojovací linku. S košilemi a šitím si nedělej starosti, pozdravuj babičky a dědu, až za nimi půjdeš. Musím zase zavolat svým staroušům, nějak jsem jen poslední dobou odbýval.
Už vím, co jsem zapomněl koupit, máslo! Už se mi nikam nechce, půjdu zítra. Pa
04. 09. 2022
21:44
Ahoj drahá,
Skoro jsem zapomněl na dnešní dopis. Uvařil jsem si rýži s vajíčkem, tuňákem, kukuřicí, chilli flakes, jarní cibulkou rýžovým octem a sójovkou, dal si pivo a po jídle jsem se tak nějak zamyslel a uvolnil, a možná bych i usnul a nic bych ti nenapsal. To by mě mrzelo.
Sousedi mají malé mimino a docela často řve, ale není to moc nahlas. Dneska jsem vyrazil ven až odpoledne, myslím, že byly tři hodiny. Jinak jsem celý den vrtal Adrianovo stránky a něco málo přednášky, co budu mít v říjnu v Praze. Měl jsem docela problém se soustředit jen na jednu věc, takže jsem udělal od každého trošku, ale na ničem jsem nepokročil nijak výrazně.
Píše mi Geňa, bavíme se o reproduktorech na doma. Docela se mi líbí ty, co tady má, jak hrajou i jak vypadají. Mám rád dřevěné věci.
Někdo v domě nebo vedle začal hrát na kytaru a hraje dost dobře, asi zase falešný Slash. Dlouho jsem ho neslyšel, možná někde koncertoval.
Vyrazil jsem na procházku směrem od bytu rovnou dolů z kopce, je to jedna ulice až k Notre-Dame ale hned u Sorbonny jsem zkysnul asi hodinu, protože tam probíhal blešák a ty já moc rád. Hned asi po deseti minutách jsem utratil deset euro za skleněné negativy se starým automobilem na výletě a pak už jsem se držel zkrátka a jen tak brouzdal a koukal na staré krámy. Líbila se mi tam asi tak tuna věcí, od fotoaparátů a kabinetek, přes příbory, po nábytek. Bylo to trochu lepší než v Amsterdamu, méně krámů, více lepších věcí, ale zase za odpovídající ceny. Obešel jsem to dvakrát dokola. Nejdřív jsem zkoumal nabídku a potom jsem fotil.
Když jsem se ujistil, že už nechci za nic dalšího utrácet (ale dalo by se) šel jsem podél řeky od Notre-Dame směrem k Eifelovce docela kus (ale zdaleka jsem tam ještě nedošel), ale asi po hodině pomalé chůze, kdy jsem něco málo fotil a něco málo koukal, mě vedro donutilo schovat se do stínu na druhou stranu silnice. Prohlížel jsem si stánky s knihama a grafikama a všelijakými obrázky a časopisy. Dneska už je ten papír a tisk tak dobrý, že je fakt těžké poznat, co je originální původní grafika a litografie a co nový tisk. Většině turistů je to asi buřt, ale mě by to teda štvalo, kdybych později zjistil, že nemám litografii, ale giclée print, byť teda docela kvalitní. Někdy je to dobře vidět, to, když se tisknou zbytečně velké printy a je vidět pixelizace. A taky je jasné, že se v 19. století nedělaly takhle velké ilustrace. Přemýšlím, že bych si koupil nějakou litografii podle daguerrotypie z Jeruzaléma (pokud narazím) nebo se mi taky líbí litografie rostlin a brouků, ale chtělo by to nějakého odborníka, aby mi potvrdil, že to není fake.
21:44
Ahoj drahá,
Skoro jsem zapomněl na dnešní dopis. Uvařil jsem si rýži s vajíčkem, tuňákem, kukuřicí, chilli flakes, jarní cibulkou rýžovým octem a sójovkou, dal si pivo a po jídle jsem se tak nějak zamyslel a uvolnil, a možná bych i usnul a nic bych ti nenapsal. To by mě mrzelo.
Sousedi mají malé mimino a docela často řve, ale není to moc nahlas. Dneska jsem vyrazil ven až odpoledne, myslím, že byly tři hodiny. Jinak jsem celý den vrtal Adrianovo stránky a něco málo přednášky, co budu mít v říjnu v Praze. Měl jsem docela problém se soustředit jen na jednu věc, takže jsem udělal od každého trošku, ale na ničem jsem nepokročil nijak výrazně.
Píše mi Geňa, bavíme se o reproduktorech na doma. Docela se mi líbí ty, co tady má, jak hrajou i jak vypadají. Mám rád dřevěné věci.
Někdo v domě nebo vedle začal hrát na kytaru a hraje dost dobře, asi zase falešný Slash. Dlouho jsem ho neslyšel, možná někde koncertoval.
Vyrazil jsem na procházku směrem od bytu rovnou dolů z kopce, je to jedna ulice až k Notre-Dame ale hned u Sorbonny jsem zkysnul asi hodinu, protože tam probíhal blešák a ty já moc rád. Hned asi po deseti minutách jsem utratil deset euro za skleněné negativy se starým automobilem na výletě a pak už jsem se držel zkrátka a jen tak brouzdal a koukal na staré krámy. Líbila se mi tam asi tak tuna věcí, od fotoaparátů a kabinetek, přes příbory, po nábytek. Bylo to trochu lepší než v Amsterdamu, méně krámů, více lepších věcí, ale zase za odpovídající ceny. Obešel jsem to dvakrát dokola. Nejdřív jsem zkoumal nabídku a potom jsem fotil.
Když jsem se ujistil, že už nechci za nic dalšího utrácet (ale dalo by se) šel jsem podél řeky od Notre-Dame směrem k Eifelovce docela kus (ale zdaleka jsem tam ještě nedošel), ale asi po hodině pomalé chůze, kdy jsem něco málo fotil a něco málo koukal, mě vedro donutilo schovat se do stínu na druhou stranu silnice. Prohlížel jsem si stánky s knihama a grafikama a všelijakými obrázky a časopisy. Dneska už je ten papír a tisk tak dobrý, že je fakt těžké poznat, co je originální původní grafika a litografie a co nový tisk. Většině turistů je to asi buřt, ale mě by to teda štvalo, kdybych později zjistil, že nemám litografii, ale giclée print, byť teda docela kvalitní. Někdy je to dobře vidět, to, když se tisknou zbytečně velké printy a je vidět pixelizace. A taky je jasné, že se v 19. století nedělaly takhle velké ilustrace. Přemýšlím, že bych si koupil nějakou litografii podle daguerrotypie z Jeruzaléma (pokud narazím) nebo se mi taky líbí litografie rostlin a brouků, ale chtělo by to nějakého odborníka, aby mi potvrdil, že to není fake.
Cestou jsem dostal hlad, a tak jsem skočil do carrefouru pro sendvič a nastala taková ta klasická situace, kdy se přesouváš do fronty podle toho, kde nejrychleji ubývají lidi a ve finále jsi v obchodě déle, než když bys zůstala v jedné frontě, protože tě mezitím předběhne spousta lidí. Ale přežil jsem to.
Obešel jsem dvakrát dokola jednu moc hezkou čtvrť. Nevyfotil jsem slečnu, co nesla obrovské kytky široké přes celou ulici, ani pána, co se přímo přede mnou vysekal na koloběžce, ale u super sympatického psa jsem neodolal a jednu fotku rychle cvaknul, máš ji dole.
Musím si dojít pro dobíjecí kabel, skoro se mi vybila baterka.
Po asi třech hodinách v to vedru jsem si řekl, že se na to taky můžu pro dnešek vykašlat a vyrazil jsem domů. Bylo mi vedro a srali mě lidi a měl jsem chuť na studené pivo (to jsem si dal hned, jak jsem vlezl do dveří). Smí se ve Francii pít na ulici? Nechtěl jsem vypadat jako alkáč s lahváčem.
Myslím, že se mi za týden podařilo přijít na to, co mi v Jeruzalémě trvalo měsíc nebo dva. Myslím, co se týče focení. Z Jeruzaléma vlastně vznikla jen ta knížka na diplomku, ale tam nejsou žádné opravdické fotky, jen ty z mobilu. Vlastně kecám, dali jsme s Katkou dohromady jeden zin, ale taky jich mělo být pět nebo šest, podle toho, jak dlouho jsem tam byl. Tolik rozpracovaných věcí a všecko to odsouvám a začínám nové věci.
Nejsem si jistý, jestli bych se těm starším věcem věnoval, kdyby u nás fungovalo něco jako ten nepodmíněný příjem. Asi bych stejně vymýšlel pořád nové a nové věci, jen by jich bylo ještě víc než teď, kdy musím taky přemýšlet o tom, co budu dělat do práce a do které. Čím dál víc se těším na učení s Mirem. Je mi jasné, že toho bude hodně, ale konečně mám možnost čerpat z toho, co mě baví ze všeho nejvíc a bude to jen o tom, jak se mi to podaří předat ostatním.
Hm.
Myslím, že si před spaním zasloužím ještě jednu skleničku.
btw. toho Schieleho jsem si vyfotil protože to je podle fotky Antona Trčky, který ve Vídni fotil Klimta, a tak a potom umřel za války.
05. 09. 2022
18:40
Tak Ti nevím, brouku, jestli ten dnešní dopis bude za něco stát. Nic zásadního se totiž nestalo, nic výjimečného jsem nezažil.
Snídal jsem pařížský kváskový chleba s citrusovou marmeládou, ta byla dobrá, ale chleba teda umím (teď už umíme oba) myslím, lepší. Dopoledne jsem připravoval přednášku tady pro Paříž, docela jsem na tom pokročil. Ke svačině jsem si dal misku musli s jogurtema banánem, no spíš to bylo trochu vloček v cukru s obrovskými kousky čokolády a karamelu s jogurtem a banánen. Nestěžuju si, jen to má docela daleko k nějakému alespoň vzdáleně zdravému jídlu, jako které se to tváří. Jsou to vlastně nadrobené sušenky a koláče.
Před druhou jsem vyrazil za Adrianem do galerie, abychom spolu u počítače vyjasnili nějaké věci, je to mnohem rychlejší než si psát email nebo volat kvůli každé krávovině. Pracovali jsme dvě nebo tři hodiny, byli jsme se projít na kávu, Adrian mi ukázal, kde bydlel Man Ray. Nakonec se ukázalo, že si spletl vchod, byli jsme o dva vchody vedle, takže se musím jít znova dojmout, tentokrát se správným dveřím.
Venku začíná hřmít a pršet, hurá! Dneska bylo zas kolem 30, pěkný humus. Ta včerejší procházka mi dala pěkně zabrat, možná proto se mi teď už nechce ven. Možná vyrazím v noci, když přestane a nebudu spát, jinak se dám budíka na 6 a půjdu ven ráno – když nebude pršet.
Když jsme vycházeli na kávu, vzpomněl si Adrian, že má bačkory a šel se přezout, tak jsem mezitím přeběhl ulici a šel se podívat do uzenářství La Petite Jacque. Majitel se se mnou dal do řeči, prodává různé farmářské sýry a uzeniny, nalil mi panáka sladké meruňkovice. (Už leje!) Taky mi nabízel Foie gras, ale to nejím. Jednou jsem to měl, je to dobré, ale už to nechci. Jíst maso a sýry je jedna věc, ale vyloženě mučit husy druhá. Koupil jsem si tři sušenky. Původně jsem chtěl dvě, ale ukecal mě, že tři jsou výhodnější než dvě, protože jedna stojí dvě eura, ale tři už jenom pět euro. Tak jsem si vzal tři. Byly fajn. Velké jako dlaň. Jedna s mandlemi, jedna s čokoládou a ta třetí s takovou růžovou cukrovou hmotou, nevím, jak se to jmenuje – sladká růžová věc, dobrá.
18:40
Tak Ti nevím, brouku, jestli ten dnešní dopis bude za něco stát. Nic zásadního se totiž nestalo, nic výjimečného jsem nezažil.
Snídal jsem pařížský kváskový chleba s citrusovou marmeládou, ta byla dobrá, ale chleba teda umím (teď už umíme oba) myslím, lepší. Dopoledne jsem připravoval přednášku tady pro Paříž, docela jsem na tom pokročil. Ke svačině jsem si dal misku musli s jogurtema banánem, no spíš to bylo trochu vloček v cukru s obrovskými kousky čokolády a karamelu s jogurtem a banánen. Nestěžuju si, jen to má docela daleko k nějakému alespoň vzdáleně zdravému jídlu, jako které se to tváří. Jsou to vlastně nadrobené sušenky a koláče.
Před druhou jsem vyrazil za Adrianem do galerie, abychom spolu u počítače vyjasnili nějaké věci, je to mnohem rychlejší než si psát email nebo volat kvůli každé krávovině. Pracovali jsme dvě nebo tři hodiny, byli jsme se projít na kávu, Adrian mi ukázal, kde bydlel Man Ray. Nakonec se ukázalo, že si spletl vchod, byli jsme o dva vchody vedle, takže se musím jít znova dojmout, tentokrát se správným dveřím.
Venku začíná hřmít a pršet, hurá! Dneska bylo zas kolem 30, pěkný humus. Ta včerejší procházka mi dala pěkně zabrat, možná proto se mi teď už nechce ven. Možná vyrazím v noci, když přestane a nebudu spát, jinak se dám budíka na 6 a půjdu ven ráno – když nebude pršet.
Když jsme vycházeli na kávu, vzpomněl si Adrian, že má bačkory a šel se přezout, tak jsem mezitím přeběhl ulici a šel se podívat do uzenářství La Petite Jacque. Majitel se se mnou dal do řeči, prodává různé farmářské sýry a uzeniny, nalil mi panáka sladké meruňkovice. (Už leje!) Taky mi nabízel Foie gras, ale to nejím. Jednou jsem to měl, je to dobré, ale už to nechci. Jíst maso a sýry je jedna věc, ale vyloženě mučit husy druhá. Koupil jsem si tři sušenky. Původně jsem chtěl dvě, ale ukecal mě, že tři jsou výhodnější než dvě, protože jedna stojí dvě eura, ale tři už jenom pět euro. Tak jsem si vzal tři. Byly fajn. Velké jako dlaň. Jedna s mandlemi, jedna s čokoládou a ta třetí s takovou růžovou cukrovou hmotou, nevím, jak se to jmenuje – sladká růžová věc, dobrá.
Po práci mi Adrian přinesl pivo, ptal se, zda chci sklenici, řekl jsem, že ne. Prý věděl, že nebudu chtít. Je to východoevropská věc, pít z flašky? V jeden moment jsem si všiml, že mu do rukávu leze včela, upozornil jsem ho, Adrian vyskočil a polil si židli a ruku. Židli utřel, ale ruku ne, takže ho potom ta včela pořád otravovala, a jak kolem sebe mával rukama a nadával (Fuck off!) na celou ulici, byla čím dál agresivnější, až se naštval a utekl za roh baráku, do jiné ulice a na červenou přes přechod a tam se zastavil. Bylo mi ho hrozně líto, ale musel jsem se smát, protože se ho ta včela rozhodla sledovat až tam. Tak se otočil, proběhl kolem mě, křikl, že běží dom a bye! a zavřel za sebou dveře. Pošlu mu odkaz na ten nový seriál s Atkinsonem, mohlo by ho to taky pobavit.
Tak jsem šel taky domů. U nás v ulici si rodiče byli pro děti ze školky, myslím, že nějaké dítě dostalo štěně, protože tolik radosti ze psa jsem už dlouho neviděl, docela hezký moment to byl. Něco malého, asi kokršpaněl nebo tak něco. Fousek to nebyl.
Už zas moc neprší, ale je hezké světlo a ve vzduchu voní prach. Fasáda naproti je taková mírně zlatavá a z ulice už se zase začínají ozývat hlasy. Teď se na fasádě začíná objevovat, jako na turínském plátně, obraz komína nad námi. A už září a svítí až ke mně do křesla, jako ten kufřík v Pulp Fiction, ale není to kufr, ale obrovský reflektor. Do toho hřmí a trochu kape. Vyfotím ti to, abys mi věřila, že se to stalo.
Z nějakého otevřeného okna se začalo ozývat cinkání příboru o talíř, to by mě zajímalo, co mají dobrého. Nedávno tu něco moc pěkně vonělo, jako pečené kuře nebo tak něco.
Asi už je po všem, škoda, těšil jsem se na pořádnou bouřku. Možná se ještě něco stane, když vykouknu z okna, je obloha taková tmavě modrošedá, zlověstná. Tak nevím, asi si dám večeři a půjdu dneska dřív spát, abych ráno vstal. Jakou vy jste měly večer vycházku?
Ještě jsem ti vyfotil kachlíky v koupelně. Ty je samozřejmě znáš, ale myslím, že by se mi ta fotka líbila jako obálka knížky, kdyby mi to Elsa s Matějem vytiskli na risu :P
06. 09. 2022
20:22
Milá, moje milá,
až dneska jsem si všiml, no vlastně jsem se snažil co nejvíc čumět přes větve, že to, co jsem myslel, že je přízemí domku naproti, je ve skutečnosti malý domek, asi bývalá dílna nebo ateliér, ve kterém tady někdo bydlí. Dneska je trochu vidět kuchyňský nebo dětský stůl, na něm pastelky a papíry a dětské ruce, které tam něco matlají.
Něco takového by se mi hrozně moc líbilo, malý domeček, se skleněnou střechou, nebo aspoň velkým oknem, aby tam šlo hodně světla, ale zároveň, aby to šlo zevnitř třeba zastřít závěsem, kdyby hodně svítilo slunce, nebo, kdyby čuměli sousedi (třeba jako já – ale nic moc není vidět, jen skleněné tabule jedné prosklené stěny a až dneska jsem si všiml sedlové střechy, která je minimálně z části taky skleněná.
Podobný domeček má na Albertově Tereza Ščerbová, víš, jak od ní má Terka Snížka. Akorát si myslím, že ten Terezin nemá skleněnou střechu, možná jen velké tabulkové okno na boku. Byl jsem tam jednou fotit, ale ty fotky se nakonec na nepoužily.
Na fasádě naproti to dneska svítí do růžova, asi je moc hezká obloha, schválně vykouknu, jestli mám pravdu. Přímo nad námi je nebe ještě docela modré, ale v oknech naproti je vidět, že už jsou růžové mraky, proto má ta fasáda takový nádech. Zespoda dneska nejsou slyšet vidličky, ale něco hrozně hezky voní. Ráno někdo poslouchal hodně agresivní francouzský rap, ale jen chvíli. Přiznám se, že mi to vůbec nevadilo, i když to není můj styl.
Musím se při psaní pořád vrtět a poposedávat, protože mě zase začaly bolet záda. Byl jsem dneska zabraný do práce a asi jsem to přepísknul, nedělal jsem dost přestávek a nejspíš jsem se taky hrbil, takže mě to zase trochu zlobí. Ale dvakrát jsem se protahoval a ráno jsem nachodil pár kilometrů.
Včera večer jsem si opravdu dal budíka na šest, ale potom jsem nemohl usnout a doposlouchal jsem celou knihu a stejně jsem nemohl zabrat, takže když ráno zazvonil (docela mě překvapila melodie budíku, myslím, že jsem ji slyšel poprvé, co mám tenhle telefon) mobil, řekl jsem nahlas O hell no! A zase to zacvaknul. Zkusil jsem usnout, ale nešlo to, takže jsem za půl hodiny stejně vstal, vyčistil si zuby a vyšel ven s foťákem.
20:22
Milá, moje milá,
až dneska jsem si všiml, no vlastně jsem se snažil co nejvíc čumět přes větve, že to, co jsem myslel, že je přízemí domku naproti, je ve skutečnosti malý domek, asi bývalá dílna nebo ateliér, ve kterém tady někdo bydlí. Dneska je trochu vidět kuchyňský nebo dětský stůl, na něm pastelky a papíry a dětské ruce, které tam něco matlají.
Něco takového by se mi hrozně moc líbilo, malý domeček, se skleněnou střechou, nebo aspoň velkým oknem, aby tam šlo hodně světla, ale zároveň, aby to šlo zevnitř třeba zastřít závěsem, kdyby hodně svítilo slunce, nebo, kdyby čuměli sousedi (třeba jako já – ale nic moc není vidět, jen skleněné tabule jedné prosklené stěny a až dneska jsem si všiml sedlové střechy, která je minimálně z části taky skleněná.
Podobný domeček má na Albertově Tereza Ščerbová, víš, jak od ní má Terka Snížka. Akorát si myslím, že ten Terezin nemá skleněnou střechu, možná jen velké tabulkové okno na boku. Byl jsem tam jednou fotit, ale ty fotky se nakonec na nepoužily.
Na fasádě naproti to dneska svítí do růžova, asi je moc hezká obloha, schválně vykouknu, jestli mám pravdu. Přímo nad námi je nebe ještě docela modré, ale v oknech naproti je vidět, že už jsou růžové mraky, proto má ta fasáda takový nádech. Zespoda dneska nejsou slyšet vidličky, ale něco hrozně hezky voní. Ráno někdo poslouchal hodně agresivní francouzský rap, ale jen chvíli. Přiznám se, že mi to vůbec nevadilo, i když to není můj styl.
Musím se při psaní pořád vrtět a poposedávat, protože mě zase začaly bolet záda. Byl jsem dneska zabraný do práce a asi jsem to přepísknul, nedělal jsem dost přestávek a nejspíš jsem se taky hrbil, takže mě to zase trochu zlobí. Ale dvakrát jsem se protahoval a ráno jsem nachodil pár kilometrů.
Včera večer jsem si opravdu dal budíka na šest, ale potom jsem nemohl usnout a doposlouchal jsem celou knihu a stejně jsem nemohl zabrat, takže když ráno zazvonil (docela mě překvapila melodie budíku, myslím, že jsem ji slyšel poprvé, co mám tenhle telefon) mobil, řekl jsem nahlas O hell no! A zase to zacvaknul. Zkusil jsem usnout, ale nešlo to, takže jsem za půl hodiny stejně vstal, vyčistil si zuby a vyšel ven s foťákem.
Hned za dveřmi mi bylo jasné, že jsem dobře udělal, a že jsem měl vyrazit v těch šest, protože bylo moc hezké, tiché a teplé ráno. Lidí už bylo venku docela dost, ale byli to jednotlivci na cestě do práce, a ne skupinky a davy turistů, těm se v tuhle dobu ještě zdá o Monalízách a croissantech. Obešel jsem dokola Île de la Cité a díval se, jak po domech pomalu klouže slunce směrem dolů a postupně osvětluje jednotlivá patra.
Docela mě bavilo fotit v tom mezičase (i když tohle je spíš těsně po vlkovi, než mezi psem vlkem) Notre-Dame, i když mě štvalo, že bude stříbrné schodiště na fotkách házet silné přepaly, takže jsem měl buď správně schodiště a hluboké stíny nebo kresbu ve stínech, ale zářící schody. Cestou kolem řeky se snažili navázat kontakt dva podivní borci. Nevím, co říkali, něco o focení, pravděpodobně něco v tom smyslu, že jestli chci fotit, musím jim zaplatit nebo tak něco. Jeden na mě koulel očima, ale možná měl jen zácpu. Řekl jsem jim s úsměvem anglicky, že jim nerozumím a pokračoval ve své vycházce.
Chtěl jsem se podívat do Sainte-Chapelle, když už jsem tak brzy ráno vstal, a ta potvora kostel byl dneska jak na potvoru zavřený, takže jindy. Kolem budovy soudu bylo strašně moc policajtů se samopaly. Nevím, jestli se něco dělo, nebo tam takhle stojí každý den, ale nikdo nic neříkal, nikdo se mě na nic neptal, jen jedna ulice byla uzavřená, takže jsem musel přejít na protější chodník a potom zase zpátky.
Pak mi najednou přišlo, že je všude kolem hrozně moc světla a sportujících lidí, a taky aut přibylo a já dostal hlad na snídaní, tak jsem to otočil směrem na byt. Udělal jsem malou zastávkou v pekárně, kde bylo asi tak sto padesát vos a odbočkou k aréně, kde jsem si snídaní na schůdku snědl. Upravil jsem ti pár fotek, takže dnes máš dopis i s čerstvým obrazovým doprovodem.
Venku se zase zvedá vítr, možná bude zase pršet, v předpovědi něco takového říkali. Dneska jsem ještě vlastně ani neposlouchal žádnou hudbu, možná je čas něco pustit. Nějaké doporučení? Vidíš, než jsem ti dopsal dopis, tak slunce zapadlo úplně a zmizelo i to krásné růžové odražené světlo, které jsme chvilku měli na protější fasádě. Zezdola už ani nic nevoní. Vidíš, přemýšlel jsem, že bych si něco upekl. Nabízí se tarte tatin, co myslíš?
07. 09. 2022
22:05
My dearest wife,
Musím se přiznat, že jsem docela unavený. Ven jsem vylezl až odpoledne, dnes mě unavilo bytí doma. Vše začalo docela v poklidu snídaní a kávou, potom jsem začal pomalu uklízet byt a do toho prát a dělat něco na počítači.
Pak jsem musel začít řešit papíry do školy a klid byl ten tam. Podpisy tady a podpisy tamhle a požádat a doložit a obeslat. Škola neumí udělat funkční formulář, který by šel prostě vyplnit, takže jsem ho celý musel přepsat do nového dokumentu, vytáhnout hlavičku s logem, protože bez toho by to nebyl ten správný a pravý dokument (mimochodem je 5 let starý. Třeba šablony prezentací, které máme používat, kromě toho, že jsou hnusné jak prdel, mají ještě poměr stran 4:3, jak jsou staré).
Nevidím ve stagu svoje vlastní studenty, protože podle školy asi nemám práva, byť jsem teď kromě doktoranda taky externí vyučující, takže jsem musel obepisovat paní Velevovou a paní Prokopovou, zda by mi na ně neposlaly kontakt. Zatím se jich na Current trends přihlásilo pět, ale ještě si to můžou měnit, takže je vysoce pravděpodobné, že přibudou a ubydou. Tím se z pohodového dne stal den stresový a já, když jsem ve stresu, tak se hrbím ještě víc a ještě víc mě bolí záda, že pak třeba ani nemůžu stát u dřezu a mýt nádobí, takže si jdu lehnout. Nejlepší je na to jít ven a chodit, ale to se mi nechtělo, a kromě toho pršelo.
Ven jsem vylezl až kolem páté, sledoval jsem na radaru mámino letadlo. Psala, že vše v pohodě, jen při dosedání s tím pilot tak třísknul, až si někdo z pasažérů uprdnul. Máma přivezla spolužačku ze střední, dojely spolu až skoro tady k nám, nejdřív busem z letiště a pak metrem. Čekal jsem na ně u výlezu z metra, samozřejmě vylezly jinde a než jsem tam došel, tak byly pryč. Vynořily se za chvíli s kufříkem a flaškou vína, byly nakupovat. Zavedl jsem je na byt, ohřál jim svoje těstoviny s pestem a sýrem a šli jsme na nákup.
22:05
My dearest wife,
Musím se přiznat, že jsem docela unavený. Ven jsem vylezl až odpoledne, dnes mě unavilo bytí doma. Vše začalo docela v poklidu snídaní a kávou, potom jsem začal pomalu uklízet byt a do toho prát a dělat něco na počítači.
Pak jsem musel začít řešit papíry do školy a klid byl ten tam. Podpisy tady a podpisy tamhle a požádat a doložit a obeslat. Škola neumí udělat funkční formulář, který by šel prostě vyplnit, takže jsem ho celý musel přepsat do nového dokumentu, vytáhnout hlavičku s logem, protože bez toho by to nebyl ten správný a pravý dokument (mimochodem je 5 let starý. Třeba šablony prezentací, které máme používat, kromě toho, že jsou hnusné jak prdel, mají ještě poměr stran 4:3, jak jsou staré).
Nevidím ve stagu svoje vlastní studenty, protože podle školy asi nemám práva, byť jsem teď kromě doktoranda taky externí vyučující, takže jsem musel obepisovat paní Velevovou a paní Prokopovou, zda by mi na ně neposlaly kontakt. Zatím se jich na Current trends přihlásilo pět, ale ještě si to můžou měnit, takže je vysoce pravděpodobné, že přibudou a ubydou. Tím se z pohodového dne stal den stresový a já, když jsem ve stresu, tak se hrbím ještě víc a ještě víc mě bolí záda, že pak třeba ani nemůžu stát u dřezu a mýt nádobí, takže si jdu lehnout. Nejlepší je na to jít ven a chodit, ale to se mi nechtělo, a kromě toho pršelo.
Ven jsem vylezl až kolem páté, sledoval jsem na radaru mámino letadlo. Psala, že vše v pohodě, jen při dosedání s tím pilot tak třísknul, až si někdo z pasažérů uprdnul. Máma přivezla spolužačku ze střední, dojely spolu až skoro tady k nám, nejdřív busem z letiště a pak metrem. Čekal jsem na ně u výlezu z metra, samozřejmě vylezly jinde a než jsem tam došel, tak byly pryč. Vynořily se za chvíli s kufříkem a flaškou vína, byly nakupovat. Zavedl jsem je na byt, ohřál jim svoje těstoviny s pestem a sýrem a šli jsme na nákup.
Rozhodl jsem se, že upeču tarte tatina zítra uvařím kohouta na víně (kuře). První karamel se mi zdrcnul, nevím, zda to bylo máslo, na které nejsem zvyklý, nebo cukr, až jsem se zhrozil, jak to bylo hnusné, asi to byla moje vina a moc jsem v tom šťoural. Ten druhý jsem nechal svému osudu a taky mi přišlo, že má tendenci se připosrat, tak jsem ho raději stáhnul dřív, nalil ho na jabka (chvíli jsem se snažil hezky skládat plátky, ale nikdy ze mě nebude mistr origami), přikryl těstem, propíchal a ŠUP s tím do trouby. Teď jsem to před chvílí vyndal a než půjdu spát, tak se na něj ještě podívám (s vidličkou).
Děvčata se šla mezitím podívat na amfiteátr a cestou domů ještě koupila jednu bagetu k večeři, tak jsme si dali se sýrem a nějakým salámem, nebo co to bylo. Už jsou v ložnici, přenechal jsem jim velkou postel a přestěhoval se do „pokojíčku“ na tři noci, matrace tady vypadá lepší, míň proleželá, tak uvidíme, jak se mi tady bude spát.
Všude tu visí a voní prádlo, do toho se mísí jeden spálený a zdrcnutý a druhý jen trochu připosraný karamel. Ještě trochu hučí trouba, do toho fučí můj notebook, protože mám otevřených asi 150 oken a Photoshop a šest wordů a zvenku se ozývá něčí hlas.
Chvíli byla bouřka, blýskalo se a lilo, ale hrozně rychle to přešlo. Asi můžeme nechat otevřená okna i přes noc, byť tady docela často prší pod velkým úhlem a do oken. U nás takhle lilo jen jednou, pamatuješ, jak jsme běželi domů?
Obávám se, že dnes to bude bez fotek, ani jsem si nevyfotil ten smutný hrnec s připáleným karamelem, jen jsem ho zahodil do dřezu a honem začal dělat nový, není čas na emoce, je třeba udělat koláč. Akorát teda došlo máslo a budu muset skočit pro další.
Snad nepřipálím zítra kohouta, to by teda byla ostuda. Koupili jsme na něj láhev vína, tak bude mít v čem se koupat, kohout... slepice… merde! kuře… ty víš, co myslím. Když se připálí, bude z něj „coq au whine“, hodím ho z okna a půjdu si koupit kyblík zmrzliny. Půjdu spát, ještě mrknu (s vidličkou) na ten koláč, dobrou noc, dnes tedy bez fotek, ale zítra to napravím!
08. 09. 2022
20:47
Tak si představ, brouku,
že nejen, že umřela královna, ale ještě vedle v ulici hoří. Přišel jsem na to úplnou náhodou. Máma s Renatou šly na pivo a mě začala honit mlsná. Chvíli jsem chodil po bytě, že to rozchodím, dokonce jsem snědl jabko, ale nezabralo to. I obul jsem si boty, že se půjdu podívat do obchodu, co by tam měli dobrého.
Tak ne, kecám, šel jsem na jistotu až do regálu pro zmrzlinu. Nicméně, když jsem šel dolů po schodech kolem fontány, byl ve vzduchu vidět i cítit kouř a na ulici stálo velké hasičské auto a houkalo a kolem pobíhali lidi a policie zavřela celou ulici před domem a z jednoho bytu se kouřilo. Kdybych se nezvedl ze židle, že si koupím něco dobrého, tak o tom třeba vůbec nevím. Tož uvaž, že to by byla škoda.
Jo, umřela královna, to asi víš, God save the Queen. Jsem rád, že jsme byli v divadle na Kárlovnu s Janžurovou, ale ještě lepší byl ten záznam s Helen Mirren v kině. Klidně bych si to pustil někdy znova, co myslíš?
Na dnešek jsem spal v tvém pokojíčku. Hned po ulehnutí mi bylo jasné, že takhle to nepůjde, a že když mám přes 190 cm, tak se mi nebude dobře spát v posteli, která má sotva 190 cm. Takže jsem hodil matraci na zem. Pak jsem se musel zvednout, protože mi došlo, že moje okno má závěs, že nebudu muset koukat na žluté světlo sodíkové lampy, dokud neusnu. Pak jsem se zvednul ještě jednou, protože mi bylo teplo a otevřel jsem okno.
Když už jsem skoro spal, začali se ulicí vracet mládežníci a opilci a mě bylo líto, že jsem to okno otevřel, ale už jsem byl v takovém tom polospánku, tak jsem nechal okno otevřené a soustředil se na knihu, začal jsem zase poslouchat Snuff. „Urns is art“. Když jsem měl pocit, že spím asi hodinu, přijelo popelářské auto pro směsný odpad. Když jsem usnul a spal asi půl hodiny, přijelo popelářské auto pro plasty a papír a když jsem usnul a spal asi 45 minut, přijelo popelářské auto pro sklo. Pak byl čas jít vstávat, tak jsem si šel udělat kávu.
Můj ranní rituál, který jsem si tady nastavil, je narušen návštěvou, ale jsem rád, že tu máma je. Takže jsem dámy nechal osprchovat, nasnídat a namalovat se, počkal jsem, až vyrazí na vycházku a pak jsem uklidil prádlo, dal si sprchu, umyl zuby a taky vyrazil ven.
20:47
Tak si představ, brouku,
že nejen, že umřela královna, ale ještě vedle v ulici hoří. Přišel jsem na to úplnou náhodou. Máma s Renatou šly na pivo a mě začala honit mlsná. Chvíli jsem chodil po bytě, že to rozchodím, dokonce jsem snědl jabko, ale nezabralo to. I obul jsem si boty, že se půjdu podívat do obchodu, co by tam měli dobrého.
Tak ne, kecám, šel jsem na jistotu až do regálu pro zmrzlinu. Nicméně, když jsem šel dolů po schodech kolem fontány, byl ve vzduchu vidět i cítit kouř a na ulici stálo velké hasičské auto a houkalo a kolem pobíhali lidi a policie zavřela celou ulici před domem a z jednoho bytu se kouřilo. Kdybych se nezvedl ze židle, že si koupím něco dobrého, tak o tom třeba vůbec nevím. Tož uvaž, že to by byla škoda.
Jo, umřela královna, to asi víš, God save the Queen. Jsem rád, že jsme byli v divadle na Kárlovnu s Janžurovou, ale ještě lepší byl ten záznam s Helen Mirren v kině. Klidně bych si to pustil někdy znova, co myslíš?
Na dnešek jsem spal v tvém pokojíčku. Hned po ulehnutí mi bylo jasné, že takhle to nepůjde, a že když mám přes 190 cm, tak se mi nebude dobře spát v posteli, která má sotva 190 cm. Takže jsem hodil matraci na zem. Pak jsem se musel zvednout, protože mi došlo, že moje okno má závěs, že nebudu muset koukat na žluté světlo sodíkové lampy, dokud neusnu. Pak jsem se zvednul ještě jednou, protože mi bylo teplo a otevřel jsem okno.
Když už jsem skoro spal, začali se ulicí vracet mládežníci a opilci a mě bylo líto, že jsem to okno otevřel, ale už jsem byl v takovém tom polospánku, tak jsem nechal okno otevřené a soustředil se na knihu, začal jsem zase poslouchat Snuff. „Urns is art“. Když jsem měl pocit, že spím asi hodinu, přijelo popelářské auto pro směsný odpad. Když jsem usnul a spal asi půl hodiny, přijelo popelářské auto pro plasty a papír a když jsem usnul a spal asi 45 minut, přijelo popelářské auto pro sklo. Pak byl čas jít vstávat, tak jsem si šel udělat kávu.
Můj ranní rituál, který jsem si tady nastavil, je narušen návštěvou, ale jsem rád, že tu máma je. Takže jsem dámy nechal osprchovat, nasnídat a namalovat se, počkal jsem, až vyrazí na vycházku a pak jsem uklidil prádlo, dal si sprchu, umyl zuby a taky vyrazil ven.
Většinu dnešní procházky jsem strávil buď v kostele nebo v knihkupectví. Obojího jsem navštívil asi čtyři až šest různých kousků. V knihkupectví jsem litoval, že nejsem bohatý a nemůžu jen lusknout prsty a ukázat, že beru tuhle, tuhle, tuhle a tamtu knihu a v kostele jsem obdivoval stavitelské schopnosti lidí ve středověku. I když i tam bych si nějakou tu vitráž a sochu koupil, možná i klenbu, kdybych měl fakt hodně peněz. I když nevím, kam bych ji dal. To by asi vypadalo blbě.
Než se máma s Renatou vrátily, tak jsem měl skoro uvařeného falešného kohouta na víně. Většinou se to vaří ze slepice nebo kuřete místo kohouta, takže je to spíš kuře ala kohout. Dal jsem do něj/ní hodně mrkve, protože mám rád její sladkost a hodně tymiánu a petržele navrch. Snad se Geňa nebude zlobit, pokud to bude taky číst, že jsem si půjčil jednoho panáka tvrdého chlastu na deglaze. Případně mu můžeme dopít zbytek flašky a koupit novou, zrovna tuhle bychom si mohli dovolit.
Přemýšlím, co jsem ti ještě chtěl dnes sdělit. Sedím, poslouchám Queen a užírám tu zmrzlinu, co jsem si šel koupit a díky ní přišel na to, že za rohem hoří byt. Pět minut před tím vypadl proud v celé ulici. Najednou to bliklo a svítilo jen veřejné osvětlení a můj notebook, protože má ještě pořád dobrou baterku, tak si říkám, jestli to nějak nesouvisí.
Ještě odpoledne, během vycházky, bylo v jedné ulici vidět do hodně profi kuchyně. Stál jsem pár minut u okna a koukal, jak tam personál kmitá. Jeden kuchař zrovna flamboval nějakou rybu nebo maso, všichni byli zabraní do práce a 100% soustředění, jako hodinky. Pak si jeden z nich všiml, že na ně čučím a zamával mi. Stál jsem tam a díval se, jak si postupně říkají, že mají obecenstvo a jeden po druhém zvedali hlavy a usmívali se. Bylo to, jako začátek scény nějakého filmu. Naposled jsem se usmála a zamával a šel jsem najít další knihkupectví nebo kostel na čumendu.
Dnešek byl vlastně docela fajn, škoda toho požáru a škoda královny, ale zase mám zmrzlinu… Show must go on?
09. 09. 2022
20:52
Moje milá,
dnešek byl zase jeden z těch pomalých a líných dní, kdy se nic moc důležitého nestalo. Spal jsem mnohem líp než včera, a docela mi to dneska všechno šlo.
Strávil jsem většinu dne prací na stránkách pro Adriana, pořád ladíme rozložení některých částí a textů a vymýšlíme, jak to udělat co nejčistší. Adrian se včera nebo předevčírem sešel s jedním z těch fotografů, co zastupuje a asi mu říkal, že pro něj v rámci své stáže dělám stránky, protože jsem dostal nabídku udělat pro toho pána taky www, což mě na jednu stranu potěšilo, na druhou stranu nevím, kdy na to budu mít čas, abych to dělal pořádně a byl s tím onen člověk spokojený.
Máma s Renatou vyrazily metrem k Sacre Coeur, nevím, jestli jsi tam už byla, já v roce 2007 jo, ale slíbil jsem Peťovi, že se tam za něj pomodlím (resp. mě o to požádal), tak bych to měl splnit, než odjedu, tak bychom tam třeba jeden den mohli vyrazit spolu, když budeš chtít, třeba tam vyfotíme nějaké krásné holuby nebo havrany.
K obědu jsem dojedl falešného kohouta na víně, musím říct, že těm jídlům vyloženě prospívá, když si den poleží a ustálí se. Ty chutě se smíchají, uklidní a je to prostě lepší.
S prací jsem skončil až kolem šesté, záda dneska kupodivu celkem v pohodě. Návštěva se vrátila z venku ještě, než jsem stihl odejít na vycházku, představ si, že naletěly na podvodníka v jedné kavárně. Vyjel jim dva lístky z poklady, jeden s cenou, kterou měly platit a jeden s cenou, kterou opravdu zaplatily (kartou). Asi si nevšimly a zaplatily o 20€ víc, než měly. Řešily to s bankou, ale zatím se s tím prý nedá nic dělat, to až dojde k zaúčtování platby. Nesnáším šmejdy, kteří tě s klidným obličejem okradou, protože spoléhají na to, že jsi turista a druhý den už tady nebudeš nebo se ti nebude chtít ztrácet čas kvůli troše peněz. Uvidíme, co se jim podaří vyřešit.
20:52
Moje milá,
dnešek byl zase jeden z těch pomalých a líných dní, kdy se nic moc důležitého nestalo. Spal jsem mnohem líp než včera, a docela mi to dneska všechno šlo.
Strávil jsem většinu dne prací na stránkách pro Adriana, pořád ladíme rozložení některých částí a textů a vymýšlíme, jak to udělat co nejčistší. Adrian se včera nebo předevčírem sešel s jedním z těch fotografů, co zastupuje a asi mu říkal, že pro něj v rámci své stáže dělám stránky, protože jsem dostal nabídku udělat pro toho pána taky www, což mě na jednu stranu potěšilo, na druhou stranu nevím, kdy na to budu mít čas, abych to dělal pořádně a byl s tím onen člověk spokojený.
Máma s Renatou vyrazily metrem k Sacre Coeur, nevím, jestli jsi tam už byla, já v roce 2007 jo, ale slíbil jsem Peťovi, že se tam za něj pomodlím (resp. mě o to požádal), tak bych to měl splnit, než odjedu, tak bychom tam třeba jeden den mohli vyrazit spolu, když budeš chtít, třeba tam vyfotíme nějaké krásné holuby nebo havrany.
K obědu jsem dojedl falešného kohouta na víně, musím říct, že těm jídlům vyloženě prospívá, když si den poleží a ustálí se. Ty chutě se smíchají, uklidní a je to prostě lepší.
S prací jsem skončil až kolem šesté, záda dneska kupodivu celkem v pohodě. Návštěva se vrátila z venku ještě, než jsem stihl odejít na vycházku, představ si, že naletěly na podvodníka v jedné kavárně. Vyjel jim dva lístky z poklady, jeden s cenou, kterou měly platit a jeden s cenou, kterou opravdu zaplatily (kartou). Asi si nevšimly a zaplatily o 20€ víc, než měly. Řešily to s bankou, ale zatím se s tím prý nedá nic dělat, to až dojde k zaúčtování platby. Nesnáším šmejdy, kteří tě s klidným obličejem okradou, protože spoléhají na to, že jsi turista a druhý den už tady nebudeš nebo se ti nebude chtít ztrácet čas kvůli troše peněz. Uvidíme, co se jim podaří vyřešit.
Když jsem vyšel ven, ještě trochu svítilo slunce, foukalo, ale vypadalo to nadějně. Zvládl jsem akorát obejít dokola zahrady u národopisného muzea a omrknout nádraží Austerlitz, které je bohužel v rekonstrukci a skoro celé pod lešením, než začalo docela dost pršet. Naštěstí jsem si docela prozíravě vzal bundu, takže jsem jen schoval foťák do batohu a pomalu se vracel zpět na byt. Cestou jsem si vyfotil pár havranů a kytek v zahradě a takové různé drobnosti a podivnosti, co mě zaujaly cestou. Zase ani jednoho člověka. Mají na mě nějaký radar nebo něco, jsem moc vysoký nebo nápadný, ale fotit lidi pro mě není vůbec snadné.
Je fakt, že mě většinou lidi, co neznám ani nezajímají, byť se mi třeba líbí, nemám potřebu je fotit. Když už je mám na fotce, jsou spíš stafáž a kvůli měřítku. Upravím ti pár fotek a podívám se, co mi poslal Adrian, že je ještě třeba dodělat nebo opravit.
Taky mi vytiskne pár vizitek, abych měl na rozdávání. Poslal mi odkaz na tiskárnu, co to dělá za dobré peníze, ale musíš jich nechat vytisknout třeba tisíc, a to nevím, co bych s tím dělal. A táhnout se mi to v autobuse domů chtít určitě nebude. Rychle něco spíchnu a pošlu mu to, vytiskne mi jich dvacet nebo třicet a hotovo. Myslím, že se do zahrad ještě někdy budu muset vrátit na ty havrany, jsou hrozně zajímaví. Jedna fotka by se ti mohla taky líbit, je dole.
K večeři byla... ano správně, mražená pizza. Prý se ji líbila, vypadala dobře, tak si koupily mraženou pizzu. Kdybych to věděl, tak místo procházky něco uvařím. Je fakt, že chtěly jít někam na jídlo a já byl docela plný po kohoutovi, tak možná zůstaly doma, když se jim nechtělo jít samotným, no ale stejně.
Zítra s nimi sjedu metrem na autobus, který je poveze na letiště, sice jsem tam taky nikdy nebyl, ale tváří se, že by jim to hodně pomohlo. A taky se aspoň taky podívám někam, kam bych asi pěšky neměl nikdy důvod dojít. Vlastně jsem tady ještě ani jednou nejel metrem, nějak mě to nenapadlo, nebo jsem to nepotřeboval.
Tak dámy ještě vyrazily ven, tak snad si nedají někde pizzu… Pozdravuj zítra moc babičku a Jeníka, pokud tam bude, příště už se zase snad sejdeme všichni. Dobrou noc, moje milá.
10. 09. 2022
23:06
Moje milá, drahá Karolíno,
musím říct, že večeře se mi povedla. Byl jsem zrovna v metru, když jsi mi poslala fotku sushi, co přivezla Evina máma, vlastně v nadzemce, nebo v metru, co jede část cesty nad zemí. Myslím, že to je ta linka, co jede kus cesty nad mostem z filmu Inception. Stál jsem pod ním a říkal jsem si, že je mi povědomý.
No každopádně jsem si říkal, že bych si mohl dát k večeři taky něco dobrého. Byl jsem vlastně na cestě domů z autobusového nádraží, odkud jezdí spoje na letiště hodinu od Paříže, máma mě poprosila, zda bych s nimi nejel metrem, aby nic nepopletly. Sice už tam jednou byly a dokonce jely metrem, na rozdíl ode mě, ale řekl jsem si, že se aspoň podívám na místo, kde jsem ještě nebyl.
Když nastoupily, došel jsem pěšky až k v Vítěznému oblouku, mrzí mě, že jsme nestihli Christovu intervenci, ta stavba je monumentální a zajímavá už sama o sobě. Když jsem tam stál na křižovatce, došlo mi, že jsem tam v roce 2007 už jednou byl během našeho zájezdu z VSPJ. Nepamtuju si přesně, kde jsem stál, ale vím, že jsem se, stejně jako dnes, díval nahoru na malinkaté lidi nahoře na oblouku.
Chvílemi pršelo a pak zase prosvítalo skrz mraky slunce, tak jsem se rozhodoval, jestli jet domů metrem nebo to vzít kus pěšky, až jsem došel skoro až k Eifelově věži. Tolik lidí se běžně v místech, kde se v centru pohybuju vůbec nevyskytuje, bylo mi to dost nepříjemné. Chvíli jsme je sledoval. Byla to docela legrace, koukat, jak mají všichni stejné polohy a pózy.
Vybavila se mi fotka Martina Parra s lidmi, co podpírají Šikmou věž v Pise, vypadá to, jako by cvičili Taj Či. Podobně to vypadalo u Eifelovky. Většinou to byly všecko dvojice nebo rodinky. Jeden člověk nějakým způsobem jakože podpíral věž a další ho fotil, mezi nimi měli na prostěradlech prodejci klíčenky malých eifelovek a svítící eifelovky a blikající eifelovky a tak podobně, prostě humus.
Dnes mě při psaní docela dost bolí klouby. Nevím, zda je to vínem nebo začínající artritida. Musím si dávat často přestávky, protože je to nepříjemné. Je možné, že ti tenhle dopis pošlu až po půlnoci, ale určitě jsem ho začal psát už v jedenáct večer.
23:06
Moje milá, drahá Karolíno,
musím říct, že večeře se mi povedla. Byl jsem zrovna v metru, když jsi mi poslala fotku sushi, co přivezla Evina máma, vlastně v nadzemce, nebo v metru, co jede část cesty nad zemí. Myslím, že to je ta linka, co jede kus cesty nad mostem z filmu Inception. Stál jsem pod ním a říkal jsem si, že je mi povědomý.
No každopádně jsem si říkal, že bych si mohl dát k večeři taky něco dobrého. Byl jsem vlastně na cestě domů z autobusového nádraží, odkud jezdí spoje na letiště hodinu od Paříže, máma mě poprosila, zda bych s nimi nejel metrem, aby nic nepopletly. Sice už tam jednou byly a dokonce jely metrem, na rozdíl ode mě, ale řekl jsem si, že se aspoň podívám na místo, kde jsem ještě nebyl.
Když nastoupily, došel jsem pěšky až k v Vítěznému oblouku, mrzí mě, že jsme nestihli Christovu intervenci, ta stavba je monumentální a zajímavá už sama o sobě. Když jsem tam stál na křižovatce, došlo mi, že jsem tam v roce 2007 už jednou byl během našeho zájezdu z VSPJ. Nepamtuju si přesně, kde jsem stál, ale vím, že jsem se, stejně jako dnes, díval nahoru na malinkaté lidi nahoře na oblouku.
Chvílemi pršelo a pak zase prosvítalo skrz mraky slunce, tak jsem se rozhodoval, jestli jet domů metrem nebo to vzít kus pěšky, až jsem došel skoro až k Eifelově věži. Tolik lidí se běžně v místech, kde se v centru pohybuju vůbec nevyskytuje, bylo mi to dost nepříjemné. Chvíli jsme je sledoval. Byla to docela legrace, koukat, jak mají všichni stejné polohy a pózy.
Vybavila se mi fotka Martina Parra s lidmi, co podpírají Šikmou věž v Pise, vypadá to, jako by cvičili Taj Či. Podobně to vypadalo u Eifelovky. Většinou to byly všecko dvojice nebo rodinky. Jeden člověk nějakým způsobem jakože podpíral věž a další ho fotil, mezi nimi měli na prostěradlech prodejci klíčenky malých eifelovek a svítící eifelovky a blikající eifelovky a tak podobně, prostě humus.
Dnes mě při psaní docela dost bolí klouby. Nevím, zda je to vínem nebo začínající artritida. Musím si dávat často přestávky, protože je to nepříjemné. Je možné, že ti tenhle dopis pošlu až po půlnoci, ale určitě jsem ho začal psát už v jedenáct večer.
Cestou od oblouku k věži jsem si všiml pár lidí, kteří zřejmě přijeli na motorkách, ale potom šli do obchodu nebo si vyzvednout do restaurace jídlo s přilbou na hlavě. Přijde mi to hrozně Sci-Fi, nevím proč. Chápu, že nechtějí, aby jim ji někdo ukradl, ale vypadá to, jako by se po městě producíroval dav náhodně roztroušených fanoušků Daft Punk.
Musel jsem se zvednout z křesla, abych si je mohl pustit. Na vyhlídce nad zahradami Trocadéro byla nějaká hodně nóbl party, všichni měli šaty nebo obleky, stáli schovaní pod bílými slunečníky, přestože už ani nepršelo, ani nesvítilo slunce, no a pak začal hrát hrozně nahlas tak trapný popík, něco jako Venga Boys, až jsem si říkal, že stále platí, že můžeš mít peníze a vliv, ale nemusíš mít vkus. Docela humus.
Vyhlídka nahoře se opravuje, vyměňují dlažbu, takže oplotili prostředek a dali do něj pár oken, je to docela legrace. Dole máš fotku toho, co je z Eifelovky teď vidět, když jsi vysoká jako já a přijdeš až k plotu.
Došel jsem až k Eifelovce, která teda upřímně vypadá, jako rezavá kupa šrotu na spadnutí, a tam bylo takového lidu, že jsem to vzal po schodech dolů na nábřeží a podél řeky a fancy lodí až k tomu mostu z Inception. Tam jsem nastoupil na metro a svezl se, s jedním přestupem, až tady k nám.
Stavil jsem se v obchodě pro něco k večeři, doufal jsem, že budou mít hotové sushi, jako jste měli vy, ale neměli. Tak jsem si koupil krevety, česnek a bílé víno a udělal si je s petrželí a zbytkem bagety. Dost dobré, to ti uvařím, až přijedeš. Jen budu muset vyprat ubrus, docela to prská, když těm mrškám trháš hlavičky.
Brouku, obávám se, že na mě dolehlo víno a únava z nachozených kilometrů, takže fotky budou až zítra. Nezlob se. Těším se, až tu budeš a budeme spolu chodit na výstavy. Dobrou noc, moje milá.
11. 09. 2022
21:54
Ahoj brouku,
zrovna jsem Ti chtěl začít psát, když se mi zasekl počítač, došlo místo na disku. Musel jsem udělat pořádek a poslat spoustu giga fotek zpátky do cloudu. Jak se v tom každou chvíli vrtám, nastahuje se mi to na disk a potom mi najednou přestane blikat kurzor ve wordu a to už vím, že je něco špatně.
Dnešek byl celý takový posunutý. Vstal jsem pozdě, protože jsem se do postele dostal až kolem půl druhé. Čekal jsem celé dopoledne, zda bude volat Adrian s úkoly, ale nic se nedělo, tak jsem si dělal svoje věci, přednášku na září a fotky. Ve dvě jsem se sebral, že jdu ven.
Původně jsem myslel, že se budu chvíli cmrndat na bleším trhu a utratím nějaká eura za staré negativy, ale trh se vůbec nekonal. Přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný, tak jsem si šel udělat radost do muzea šutrů, a tam jsem strávil dobrou půl hodinu koukáním na nerosty a meteority. Bylo to moc prima, mají tady obrovské krystaly vážící stovky kilogramů, zlato z Jižní Ameriky a další krásné věci, ale na expozici z Národního muzea u nás teda nemají. Pokud je v Paříži ještě nějaká další výstava kamení, tak o ní nevím.
Z muzea jsem to vzal kolem Pantheonu dolů k řece, tam jsem se poflakoval mezi známými ulicemi, ale nic moc mě nezaujalo. Čuměl jsem do výloh většinou zavřených antiků a knihkupectví, jedno fotografické jsem chtěl navštívit už asi šestkrát, ale zatím nikdy nebylo otevřeno. Podle mě rychle zavřou, když se blížím ulicí, zkusím je někdy přepadnout, třeba to stihnu.
Paříž byla dneska úplně natřískaná lidma. Byli všude a táhli se jak smrad nebo jim vadilo, když jsem se zastavil na pro ně nezajímavém místě a čuměl na pro ně nezajímavé věci. Párkrát jsem si všiml, že si někdy pro jistotu přišel vyfotit místo ze stejného úhlu, kde jsem stál, co kdyby to náhodou bylo zajímavé. To je docela vtipné.
Po dvou nebo třech hodinách jsem se občerstvil sendvičem a obešel zase dokola Notre-Dame, ale myslím, že pokud nepůjdu v nějakou úplně jinou hodinu (tzn. uprostřed noci) žádnou jinou zajímavou fotku tam už asi nevytvořím. Chvíli jsem přemýšlel, zda nejít dnes do Sainte-Chapelle, ale pak mi došlo, že by tam taky bylo moc lidí. Místo toho jsem navštívil pár jiných kostelů, na které jsem narazil náhodou. Myslím, že aspoň jedna fotka interiéru se dole v galerii zítra objeví.
21:54
Ahoj brouku,
zrovna jsem Ti chtěl začít psát, když se mi zasekl počítač, došlo místo na disku. Musel jsem udělat pořádek a poslat spoustu giga fotek zpátky do cloudu. Jak se v tom každou chvíli vrtám, nastahuje se mi to na disk a potom mi najednou přestane blikat kurzor ve wordu a to už vím, že je něco špatně.
Dnešek byl celý takový posunutý. Vstal jsem pozdě, protože jsem se do postele dostal až kolem půl druhé. Čekal jsem celé dopoledne, zda bude volat Adrian s úkoly, ale nic se nedělo, tak jsem si dělal svoje věci, přednášku na září a fotky. Ve dvě jsem se sebral, že jdu ven.
Původně jsem myslel, že se budu chvíli cmrndat na bleším trhu a utratím nějaká eura za staré negativy, ale trh se vůbec nekonal. Přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný, tak jsem si šel udělat radost do muzea šutrů, a tam jsem strávil dobrou půl hodinu koukáním na nerosty a meteority. Bylo to moc prima, mají tady obrovské krystaly vážící stovky kilogramů, zlato z Jižní Ameriky a další krásné věci, ale na expozici z Národního muzea u nás teda nemají. Pokud je v Paříži ještě nějaká další výstava kamení, tak o ní nevím.
Z muzea jsem to vzal kolem Pantheonu dolů k řece, tam jsem se poflakoval mezi známými ulicemi, ale nic moc mě nezaujalo. Čuměl jsem do výloh většinou zavřených antiků a knihkupectví, jedno fotografické jsem chtěl navštívit už asi šestkrát, ale zatím nikdy nebylo otevřeno. Podle mě rychle zavřou, když se blížím ulicí, zkusím je někdy přepadnout, třeba to stihnu.
Paříž byla dneska úplně natřískaná lidma. Byli všude a táhli se jak smrad nebo jim vadilo, když jsem se zastavil na pro ně nezajímavém místě a čuměl na pro ně nezajímavé věci. Párkrát jsem si všiml, že si někdy pro jistotu přišel vyfotit místo ze stejného úhlu, kde jsem stál, co kdyby to náhodou bylo zajímavé. To je docela vtipné.
Po dvou nebo třech hodinách jsem se občerstvil sendvičem a obešel zase dokola Notre-Dame, ale myslím, že pokud nepůjdu v nějakou úplně jinou hodinu (tzn. uprostřed noci) žádnou jinou zajímavou fotku tam už asi nevytvořím. Chvíli jsem přemýšlel, zda nejít dnes do Sainte-Chapelle, ale pak mi došlo, že by tam taky bylo moc lidí. Místo toho jsem navštívil pár jiných kostelů, na které jsem narazil náhodou. Myslím, že aspoň jedna fotka interiéru se dole v galerii zítra objeví.
Na jedné křižovatce hrála dechová kapela jazz, občas se jim to rozjelo na všecky strany, ale měli super energii a viděl jsem docela starého pána, který začal dost vesele křepčit, asi nějaká oblíbená skladba. Jedné turistce v jiné ulici jsem možná ušetřil docela dost trápení, když jsem ji upozornil na rozepnutý batoh, ze kterého jí čouhaly různé věci a notebook. Těžko říct, zda si ho zapomněla zapnout nebo, zda se jí v něm už někdo vrtal.
Když jsem na hodně plných ulicích a rušných místech, mám většinou vše uvnitř batohu, prázdné kapsy a fotoaparát omotaný kolem ruky. Nechce se mi kdyžtak honit ulicemi mezi auty a zachraňovat fotoaparát. Co bych dělal, kdyby mi ho někdo chtěl sebrat násilím, nevím. Zatím to nikdo nezkoušel, naštěstí.
Dneska jsem zase potkal drátosrstého jezevčíka, moc hezky si to cupital ulicí. Včera si jeden postarší chlupáč dal pěknou ránu do hlavy o novinový stánek. Otočil se za sebe, nedával pozor a vrazil do reklamy na noviny nebo co to bylo. Jeho páníček se k němu sehnul, něco mu říkal a při tom ho drbkal za ušima, asi ho chlácholil. Kupodivu tu lidi mají docela dost velkých psů, všelijakých výmarů a vlčáků a ovčáků. Jeden pán si vedl na vodítku tři zlaté retrívry, ale šli moc rychle a byli na protější ulici, takže jsem je nestihl vyfotit. Ale určitě budu ve střehu a nějakého psa ti ještě vyfotím. Kousek od našeho carrefouru jsem málem zašlápl malinkého psa. Stál uprostřed chodníku a kadil. Panička měla nachystaný pytlík, což je fajn, protože sem tam se tu psí bobky pořád vyskytujou a bohužel nejen psí.
Některé lidi na ulici už poznávám, jeden chlapík třeba leží uprostřed chodníku několik hodin na jednom místě a spí, jen tak, přímo na zemi. Pod Sorbonnou má přímo pod okny bydlení párek bezdomovců, mají tam peřiny a nějaký nábytek, a dokonce palmu v květináči. Adrian si občas fotí jejich příbytku pod mosty. Koupil jsem si na vyzkoušení ovčí jogurt s lískooříškovým krémem, tak jsem zvědavý. Máma mi tady nechala skoro celé mléko, asi budu muset zase udělat palačinky. Je fakt, že mám aspoň navařeno na celý den. Můžu chodit do kuchyně a postupně užírat. Podrbej za mě, prosím, našeho psa. Přeju Vám oběma dobrou noc.
P.S. Už vím, co bylo na celém dni nejlepší. Nápis Cabinet d´ Avocats, což asi znamená něco jako komora advokátů, ale já si představuju kabinet plný avokád!
12. 09. 2022
21:29
Tak si představ, moje milá Karolíno,
že jsem dnes měl devátou nejlepší bagetu v Paříži. Teda, určitě to nebyla přesně ta devátá nejlepší bageta v Paříži, asi jsem spíš měl bagetu z deváté nejlepší bagetárny v Paříži a vlastní ani nevím, za který rok to bylo.
Šli jsme kolem s Adrianem, vzal mě na vycházku po docela hezké čtvrti, viděli jsme, (konečně) kde bydlel Man Ray, Eugene Adget a spousta dalších umělců a dalších důležitých lidí a Adrian mi řekl, že on pečivo moc nejí, ale, že bych měl zkusit devátou nejlepší bagetu v Paříži, ale pro jistotu si mám říct jen o půlku.
Adrian asi taky moc dobře ví, že francouzské bagety jsou jedlé jen první den, a to jen hodinu po upečení. U poklady stála hrozně malinkatá babička a platila nákup. Otočila se na mně a něco říkala francouzsky. Omluvil jsem se, že nerozumím a docela hezkou angličtinou řekla You are very tall, you make me feel like a dwarf. Pak zaplatila a odešla.
Koupil jsem si půl deváté nejlepší bagety v Paříži, k tomu jeden croissant z deváté nejlepší bagetárny v Paříži, zda i ten croissant byl devátý nejlepší, to nevím, spíš ne, a taky jeden pain au chocolate, protože vypadal dobře. Nevím, na jakém místě se umístil, ale podle mě musel být tak z druhé desítky, protože měl docela málo čokolády, ale zase dobře drobil, takže tak 13. až 15. místo, řekl bych. Šli jsme kolem hotelu, kam chodili mejdanovat Francis Picabia, Marel Duchamp, Man Ray, Erik Satie, Tristan Tzara, Luis Aragon a další lidi. Uvnitř se zrovna asi něco natáčelo, protože před vchodem stál kamion s technikou, světly a rekvizitami. Někdo ze štábu si všiml mého velkého fotoaparátu, co nosím přes rameno a něco mi říkal, ale zase jsem prd rozuměl, budu se muset francouzsky asi fakt naučit. Třeba mi nabízel hlavní roli v životopisném filmu o nějakém fotografovi a teď z toho bude prd.
21:29
Tak si představ, moje milá Karolíno,
že jsem dnes měl devátou nejlepší bagetu v Paříži. Teda, určitě to nebyla přesně ta devátá nejlepší bageta v Paříži, asi jsem spíš měl bagetu z deváté nejlepší bagetárny v Paříži a vlastní ani nevím, za který rok to bylo.
Šli jsme kolem s Adrianem, vzal mě na vycházku po docela hezké čtvrti, viděli jsme, (konečně) kde bydlel Man Ray, Eugene Adget a spousta dalších umělců a dalších důležitých lidí a Adrian mi řekl, že on pečivo moc nejí, ale, že bych měl zkusit devátou nejlepší bagetu v Paříži, ale pro jistotu si mám říct jen o půlku.
Adrian asi taky moc dobře ví, že francouzské bagety jsou jedlé jen první den, a to jen hodinu po upečení. U poklady stála hrozně malinkatá babička a platila nákup. Otočila se na mně a něco říkala francouzsky. Omluvil jsem se, že nerozumím a docela hezkou angličtinou řekla You are very tall, you make me feel like a dwarf. Pak zaplatila a odešla.
Koupil jsem si půl deváté nejlepší bagety v Paříži, k tomu jeden croissant z deváté nejlepší bagetárny v Paříži, zda i ten croissant byl devátý nejlepší, to nevím, spíš ne, a taky jeden pain au chocolate, protože vypadal dobře. Nevím, na jakém místě se umístil, ale podle mě musel být tak z druhé desítky, protože měl docela málo čokolády, ale zase dobře drobil, takže tak 13. až 15. místo, řekl bych. Šli jsme kolem hotelu, kam chodili mejdanovat Francis Picabia, Marel Duchamp, Man Ray, Erik Satie, Tristan Tzara, Luis Aragon a další lidi. Uvnitř se zrovna asi něco natáčelo, protože před vchodem stál kamion s technikou, světly a rekvizitami. Někdo ze štábu si všiml mého velkého fotoaparátu, co nosím přes rameno a něco mi říkal, ale zase jsem prd rozuměl, budu se muset francouzsky asi fakt naučit. Třeba mi nabízel hlavní roli v životopisném filmu o nějakém fotografovi a teď z toho bude prd.
Prošli jsme kolem domu Eugena Atgeta, který fotil Paříž na přelomu 19. a 20. století. Zachytil ji ještě předtím, než se do místní architektury pustila moderna. Adrian mi vyprávěl různé historky o lidech co potkal nebo fotografoval, včera prodal fotografii s královnou, nějaká paní si ji přišla koupit potom, co umřela (královna, ne ta paní).
Chodili jsme asi hodinu, občas něco vyfotil on, občas já. Hezky svítilo zapadající slunce, Adrian koukal po sukních a pochvaloval si, jak je dobře, že je ještě hezké počasí. O víkendu prý bude něco jako je u nás Open House a měla by být otevřená taky místní hvězdárna, kde, pokud se nepletu, působil nějakou dobu taky Štefánik. Říkal jsem Adrianovi, jak mi vždycky udělá radost, když se pár zdánlivě náhodných věcí spojí a zapadnou do sebe.
Pak jsme se rozloučili a já šel do obchodu pro nějaké poživatiny a u dveří do domu jsem si řekl, že se konečně podívám, kdo, že to tady vlastně bydlel. Tak si představ, že Benjamin Fondane byl filozof, básník, esejista a spisovatel rumunského původu, který bydlel v tomhle domě, možná snad dokonce v tomhle bytě. Umřel v Auschwitz v roce 1944, protože ho někdo z místních napráskal, že je židovského původu.
Fondane se znal s Man Rayem, dokonce spolu dělali nějaké filmy a dovadlo, Man Ray ho vyfotil, jak drží na klíně vlastní hlavu. Chvíli jsem si ho googlil, protože jsem chtěl zjistit, zda náhodou nebydlel v tomhle bytě a vypadla na mě fotografie Eugena Atgeta, který na svých pochůzkách Paříží vyfotografoval taky dveře, kudy se i dnes chodí sem do domu, na fotce chybí jen elektrický zvonek a pamětní deska Benjamina Fondaneho, která visí vpravo nad dveřmi. Tomu říkám spojení malých nahodilostí. Normálně mám husí kůži. Dobrou noc.
P.S. fotky dnes nebudou, poněvadž jsem fotografoval na film. Nějaké doplním zítra.
13. 09. 2022
20:26
(na jedné fotce dole bude pavouk)
Ahoj brouku,
Dnešní dopis bude asi víc rozsekaný, než ty předešelé, mám na sporáku rýži a nechci, aby vybublala, vařím si k večeři rýži s vajíčkem a tuňákem, zase jsem na ni dostal chuť. Představ si, že je docela těžké koupit v Paříži jarní cibulku, člověk by si myslel, že Pařížani budou mít rádi všechny smradlavé věci. Nakonec jsem jeden svazek sehnal v bio obchůdku dole pod kopcem. Mají tam toho kopec, ale za docela dost peněz. Přemýšlím, kde začít.
K obědu jsem měl palačinky, máma tady nechala skoro celé mlíko, tak jsem si řekl, že ho aspoň spotřebuju. Poprvé v životě jsem si včera koupil pro sebe hroznové víno. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem si ten trs musel vyfotit. Snědl jsem ho skoro celý, ještě teď užírám kuličky, docela mi chutná, pecky vyplivuju, samozřejmě. Adrian mě poprosil, abych vytvořil banner k výstavě, který se pověsí do okna galerie, tak jsem rychle něco spíchnul a šli jsme to nechat vytisknout na plátno. Konec necháme přešít u krejčího, dovnitř se dá tyčka a tadá! Může se pověsit.
Cestou jsme se zastavili v rámařství, které funguje déle než sto let. Majitel ho bohužel bude muset zavřít, protože se chce starat o svoje nemocné rodiče, takže všecko co tam je rozprodává. Říkal, že k nim chodili umělci z celé Paříže, třeba Robert Doisneau, myslím, že bys mohla znát jeho fotku líbající se dvojice na ulici. Dlouho se netušilo, že si na svoje fotografování najímá herce a fotografie aranžuje. Nevím, zda je vydával za zachycené scény nebo ne, ale myslím že se to tak bralo. Dostal jsem od majitele rámařství nějaké prošlé filmy. Chtěl jsem si je koupit, ale řekl mi, že nejsou na prodej, protože jsou prošlé, že je rozdává. Vzal tři hrsti a nasypal je do pytlíku. Myslím, že se za ním zastavím pro nějaké papíry a taky Geňa bude určitě něco chtít.
Teď jsem se musel zvednout z křesla, protože se mi zdálo, že cítím kouř. Po tom požáru vedle v ulici mě to docela vylekalo. Plyn v kuchyni jsem vypnul, z okna nebylo nic vidět, ale stejně jsem cítil spáleninu. Představ si, že to byl pavouk, který vlezl do lampy a nemohl vylézt. Fuj, pěkný puch, mám otevřená okna dokořán a větrám. Blbeček jeden.
20:26
(na jedné fotce dole bude pavouk)
Ahoj brouku,
Dnešní dopis bude asi víc rozsekaný, než ty předešelé, mám na sporáku rýži a nechci, aby vybublala, vařím si k večeři rýži s vajíčkem a tuňákem, zase jsem na ni dostal chuť. Představ si, že je docela těžké koupit v Paříži jarní cibulku, člověk by si myslel, že Pařížani budou mít rádi všechny smradlavé věci. Nakonec jsem jeden svazek sehnal v bio obchůdku dole pod kopcem. Mají tam toho kopec, ale za docela dost peněz. Přemýšlím, kde začít.
K obědu jsem měl palačinky, máma tady nechala skoro celé mlíko, tak jsem si řekl, že ho aspoň spotřebuju. Poprvé v životě jsem si včera koupil pro sebe hroznové víno. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem si ten trs musel vyfotit. Snědl jsem ho skoro celý, ještě teď užírám kuličky, docela mi chutná, pecky vyplivuju, samozřejmě. Adrian mě poprosil, abych vytvořil banner k výstavě, který se pověsí do okna galerie, tak jsem rychle něco spíchnul a šli jsme to nechat vytisknout na plátno. Konec necháme přešít u krejčího, dovnitř se dá tyčka a tadá! Může se pověsit.
Cestou jsme se zastavili v rámařství, které funguje déle než sto let. Majitel ho bohužel bude muset zavřít, protože se chce starat o svoje nemocné rodiče, takže všecko co tam je rozprodává. Říkal, že k nim chodili umělci z celé Paříže, třeba Robert Doisneau, myslím, že bys mohla znát jeho fotku líbající se dvojice na ulici. Dlouho se netušilo, že si na svoje fotografování najímá herce a fotografie aranžuje. Nevím, zda je vydával za zachycené scény nebo ne, ale myslím že se to tak bralo. Dostal jsem od majitele rámařství nějaké prošlé filmy. Chtěl jsem si je koupit, ale řekl mi, že nejsou na prodej, protože jsou prošlé, že je rozdává. Vzal tři hrsti a nasypal je do pytlíku. Myslím, že se za ním zastavím pro nějaké papíry a taky Geňa bude určitě něco chtít.
Teď jsem se musel zvednout z křesla, protože se mi zdálo, že cítím kouř. Po tom požáru vedle v ulici mě to docela vylekalo. Plyn v kuchyni jsem vypnul, z okna nebylo nic vidět, ale stejně jsem cítil spáleninu. Představ si, že to byl pavouk, který vlezl do lampy a nemohl vylézt. Fuj, pěkný puch, mám otevřená okna dokořán a větrám. Blbeček jeden.
Cestou z tiskárny jsme vyzvedli nějaké fotky na flashce od Raye Renoldse. Ray je britský fotograf a prý dobrý printer, říkal Adrian. Asistoval nebo printoval fotky pro Davida Bailyeho. Je to pán v pokročilém věku, má bílé vlasy jako Larry David, nosí kožené boty, košile s rozepnutými dvěma nebo třemi knoflíky (má bílé chlupy na hrudi, které mu lezou z výstřihu) a sako. Museli jsme je vyzvednout osobně, protože Ray doma nemá internet, šťastný člověk.
Pak jsme u Adriana čistili rámy a rámovali fotky na vernisáž, to nám zabralo asi dvě hodiny, a to jsme zvládli jen pět fotek. Čtyři jsme museli předělat, protože byly ve špatných paspartách. Mě se zdálo, že kolem sebe mají ty fotky nějak moc místa, ale Adrian tvrdil, že to tak má být. Takže jsme je zarámovali a pak si vzpomněl, že patří do jiných paspart, které má ve sklepě. Z ničeho nic se venku objevila nějaká slečna, nejdřív mluvila francouzsky a pak přešla do angličtiny s tím, že Adrianovi něco přinese, ale neřekla co. Já si myslím, že to bude portfolio. Adrian řekl, že si myslí, že to nebude moc dobré, ale nechá se překvapit.
Po práci jsme si dali pivo před galerií, bylo to fajn. Hezký teplý podvečer, Adrian zase otáčel hlavu podle toho, odkud kam se pohybovaly sukně a dívčí nohy a usmíval se na slečny a paní, když šly kolem. Občas některou pozdraví, to asi, když se mu hodně líbí. Všiml jsem si, že se na něj většinou taky usmívají, ještě jsem neviděl, že by některá z nich byla naštvaná nebo se tvářila dotčeně. Adrian už si uvědomuje, že když se dívá, tak přestávám mluvit, protože vím, že mě neposlouchá, a když sukně přejdou, tak se nahlas směje.
V sobotu umřel William Klein, další ze světových fotografů. Hádej, kde bydlel. Ano, pět minut od Adriana, jen o několik ulic vedle. V tomhle je Paříž fakt dobrá, můžeš tady potkat fakt zajímavé lidi jen tak na ulici nebo zjistíš, že je máš za sousedy. Přes ulici, naproti galerii zase bydlí řecký režisér Costa-Gavras. Přiznal jsem se, že jsem od něj nic neviděl a Adrian si mě od té doby dobírá, že neznám žádné filmy. Dneska nějak přišla řeč na slovo garçon. Řekl jsem, že vím, že to znamená chlapec, protože jsem viděl Pulp Fiction a Adrian na to reagoval slovy, Aha, so you have seen one movie. Pfff. Pitomý pavouk, pěkně to tady smrdí. Dám si zmrzlinu a půjdu spát.
Dobrou noc, moje milá.
14. 09. 2022
20:21
Ahoj Karolko,
Tak zítra mi bude 36. Nakoupil jsem si suroviny, že upeču buchtu, ale nevím, jak se řekne polohrubá mouka a v obchodě není signál, abych si to přeložil a někoho se zeptat se mi nechtělo, tak jsem vzal modrou mouku, ale je to taky hladká, haha.
Dneska jsme celý den s Adrianem rámovali fotky, taky jsem myl okna a dveře, přivezli novou televizi, takovou obrovskou, bylo docela náročné dostat ji dolů do sklepa, kde bude promítání, po těch točitých schodech.
Dnes jsem měl v rukách fakt krásné fotky. Abstrakce od Michela Dambrineho, to je ten fotograf, co chce, abych mu udělal stránky, a krásné, ale fakt krásné krajiny od Takehika Nakafujiho. Ruční zvětšeniny na papír s mírně teplým tónem, vypadají krásně. Taky jsme byli vyzvednout ten banner, který jsem navrhnul a Adrian nechal vytisknout na plátno.
Nechali jsme u krejčího udělat na koncích takové tunýlky, dovnitř jsme prostrčili dva kusy z dřevěné tyče na záclony, tu jsme řezali na té nové televizi, ale byla ještě v krabici. Banner jsem pověsil vlevo do té úzké vitríny, vypadá to tam fakt moc dobře.
Občas bylo docela složité najít správnou paspartu na správnou fotku. Adrian toho za těch deset let fungování galerie nasbíral hromady a když seděla pasparta, tak třeba zase neseděly růžky, takže jsem je musel opatrně sloupnout, dopasovat fotku, nalepit nové růžky, zavřít, omést prach, strčit pod sklo, zkontrolovat, vyndat, omést prach, zastrčit dovnitř, zašroubovat, a tak pořád dokola, až bylo šest hodin večer.
Potom jsme ještě došli do uměleckých potřeb pro kartony na jmenovky, ty teprve musím udělat. Šli jsme do jednoho fakt krásného obchodu, kde bohužel měli skoro všecko vyprodané, takže zpátky do kopce a potom zase dolů z druhé strany, asi 15 minut, do dalšího obchodu. Cestou jsem si koupil jeden kousek koláče, protože už jsem měl docela hlad.
20:21
Ahoj Karolko,
Tak zítra mi bude 36. Nakoupil jsem si suroviny, že upeču buchtu, ale nevím, jak se řekne polohrubá mouka a v obchodě není signál, abych si to přeložil a někoho se zeptat se mi nechtělo, tak jsem vzal modrou mouku, ale je to taky hladká, haha.
Dneska jsme celý den s Adrianem rámovali fotky, taky jsem myl okna a dveře, přivezli novou televizi, takovou obrovskou, bylo docela náročné dostat ji dolů do sklepa, kde bude promítání, po těch točitých schodech.
Dnes jsem měl v rukách fakt krásné fotky. Abstrakce od Michela Dambrineho, to je ten fotograf, co chce, abych mu udělal stránky, a krásné, ale fakt krásné krajiny od Takehika Nakafujiho. Ruční zvětšeniny na papír s mírně teplým tónem, vypadají krásně. Taky jsme byli vyzvednout ten banner, který jsem navrhnul a Adrian nechal vytisknout na plátno.
Nechali jsme u krejčího udělat na koncích takové tunýlky, dovnitř jsme prostrčili dva kusy z dřevěné tyče na záclony, tu jsme řezali na té nové televizi, ale byla ještě v krabici. Banner jsem pověsil vlevo do té úzké vitríny, vypadá to tam fakt moc dobře.
Občas bylo docela složité najít správnou paspartu na správnou fotku. Adrian toho za těch deset let fungování galerie nasbíral hromady a když seděla pasparta, tak třeba zase neseděly růžky, takže jsem je musel opatrně sloupnout, dopasovat fotku, nalepit nové růžky, zavřít, omést prach, strčit pod sklo, zkontrolovat, vyndat, omést prach, zastrčit dovnitř, zašroubovat, a tak pořád dokola, až bylo šest hodin večer.
Potom jsme ještě došli do uměleckých potřeb pro kartony na jmenovky, ty teprve musím udělat. Šli jsme do jednoho fakt krásného obchodu, kde bohužel měli skoro všecko vyprodané, takže zpátky do kopce a potom zase dolů z druhé strany, asi 15 minut, do dalšího obchodu. Cestou jsem si koupil jeden kousek koláče, protože už jsem měl docela hlad.
Adrian nám předtím k obědu koupil sandviče se sýrem a sušenými rajčaty z lahůdkářství odnaproti. Dnes tam vařili v obrovském hrnci bramborovou kaši se sýrem a česnekem, moc hezky to vonělo. To je tam, jak mají sochu divočáka, co se jmenuje Hubert. Dostal jsem ochutnávku zdarma.
Někomu v domě nebo v autě ječí co 15 minut ječák, jako ten plynový hlásič, co jsme museli poslouchat na Vánoce, ale asi tak desetkrát víc nahlas. Ještě chvíli a půjdu najít nějaký velký kámen nebo cihlu. Už to asi přestalo.
Teď jsem si psal s Geňou, už jsem myslel, že nevědí, že mají na těch dřevěných trámech malbu, ale věděli o tom. Podle mě je to tak 150 – 200 let staré. Kromě Fondana tady v domě bydlel taky Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre, botanik a spisovatel. Myslím, že by tady doma měli mít knihu, kterou napsal spisovatel, co tu žil, zkusím od něj něco někde ulovit. Stejně tak od Fondana by tu měli mít aspoň jednu věc.
Kde jsem vlastně přestal, jo, koupili jsme papír na jmenovky, takový hezký, šedomodrý, pomohl jsem Adrianovi uklidit ceduli, kterou dává před obchod, je docela těžká a šel jsem nakoupit na buchtu a domů.
Řekl jsem si, že bych si mohl k narozeninám udělat aspoň buchtu, ale snědl jsem večeři a vypil pivo a jsem tak unavený, že to možná nechám na ráno, no ještě uvidím. Ráno bych měl aspoň hotovou buchtu a nemusel bych kvůli tomu vstávat dřív a čekat, až vystydne, asi se ještě hecnu. Pustím si audioknihu a dám se do toho.
Docela dost mi chybíš a taky Hermína. Na takhle dlouhé stáže budeme muset jezdit všichni asi, ale nevím, jak to uděláme. Nějak to vymyslíme. Až budeš mít vlastní značku s oblečením, tak si budeš moct vzít volno kdykoli budeš chtít. Hermína bude létat s námi jako emotional support animal a hotovo.
Obávám se, že dnes to bude zase bez fotek, většinu dne jsme strávili v galerii. Zítra něco zase vyfotím. Dobrou noc, moje milá.
15. 09. 2022
19:44
Milá moje ženo,
Fakt jsem si myslel, že přijedeš už v neděli, ale co se dá dělat, počkám na tebe do úterý.
Než jsem dnes dorazil do galerie, což nebylo až tak pozdě, něco málo po desáté, zarámoval Adrian jednu fotografi. Pak jsme měli dělat další čtyři, ale ukázalo se, že nejsou správné pasparty. Takže jsme zase hned vyrazili na lov paspart, což nám zabralo do půl jedné. Mezitím jsme si stihli zarezervovat stůl v malém bistru, kam chodí Adrian rád na kávu, a potom si dali obědu salát s grilovanými lilky a kachnou a crumble, bylo to vynikající. Adrian mě pozval, když mám ty narozeniny.
Přinesl jsem mu k snídani (a svačině a pravděpodobně i večeři) čtyři kusy drobenkové buchty s banánem, kterou jsem pekl večer před spaním. Mám hlad, jdu ohřát večeři, pak budu pokračovat v psaní. Možná si taky otevřu láhev bordeaux, hmm.
Tak jsem si spálil pusu, no co se dá dělat, zapiju to vínem. Dnes jsem si zbytek rýže ozvláštnil cizrnou a spoustou té jarní bio cibulky, co jsem koupil naposled.
V jednom rámařství neměli žádné pasparty, tak Adriana napadlo, že zkusíme Artiste, to je ten obchod, co bude zavírat. Pán se nabídl, že nám nařeže pasparty na míru, k tomu prodá rámy se slevou. Koupil jsem si u něj fotopapíry, že mu na ně nazvětšuju nějakou fotku, až se vrátím a pošlu, tak mi na ně dal taky slevu.
Celý zbytek odpoledne jsme strávili úklidem galerie. Umyl jsem výlohu, vysával a vytíral, potom jsme vybalili z krabice obrovskou televizi, kterou Adrian koupil do galerie na promítání videí a fotek. Byl docela kumšt ji správně smontovat, zvednout a přenést na polici.
Pak jsem vyšel na chvíli ven a před domem stálo hasičské auto. Kolem pobíhali hasiči s bombami na zádech a stříbrnými kosmickými přilbami a vbíhali a pak zase vybíhali z protější školky. Po ulici tekla voda, protože jim asi netěsnil hydrant. Přitom nebylo nic cítit, ani vidět, museli to podchytit včas. Pak se hasiči z ničeho nic zase sebrali, smotali hadice, vypustili vodu a odjeli. Po asi půl hodině přijel plynař, zaparkoval před galerií, telefonoval v autě a přitom kouřil, docela vtipná situace. Přišlo mi, že se celá situace odehrává pozpátku.
19:44
Milá moje ženo,
Fakt jsem si myslel, že přijedeš už v neděli, ale co se dá dělat, počkám na tebe do úterý.
Než jsem dnes dorazil do galerie, což nebylo až tak pozdě, něco málo po desáté, zarámoval Adrian jednu fotografi. Pak jsme měli dělat další čtyři, ale ukázalo se, že nejsou správné pasparty. Takže jsme zase hned vyrazili na lov paspart, což nám zabralo do půl jedné. Mezitím jsme si stihli zarezervovat stůl v malém bistru, kam chodí Adrian rád na kávu, a potom si dali obědu salát s grilovanými lilky a kachnou a crumble, bylo to vynikající. Adrian mě pozval, když mám ty narozeniny.
Přinesl jsem mu k snídani (a svačině a pravděpodobně i večeři) čtyři kusy drobenkové buchty s banánem, kterou jsem pekl večer před spaním. Mám hlad, jdu ohřát večeři, pak budu pokračovat v psaní. Možná si taky otevřu láhev bordeaux, hmm.
Tak jsem si spálil pusu, no co se dá dělat, zapiju to vínem. Dnes jsem si zbytek rýže ozvláštnil cizrnou a spoustou té jarní bio cibulky, co jsem koupil naposled.
V jednom rámařství neměli žádné pasparty, tak Adriana napadlo, že zkusíme Artiste, to je ten obchod, co bude zavírat. Pán se nabídl, že nám nařeže pasparty na míru, k tomu prodá rámy se slevou. Koupil jsem si u něj fotopapíry, že mu na ně nazvětšuju nějakou fotku, až se vrátím a pošlu, tak mi na ně dal taky slevu.
Celý zbytek odpoledne jsme strávili úklidem galerie. Umyl jsem výlohu, vysával a vytíral, potom jsme vybalili z krabice obrovskou televizi, kterou Adrian koupil do galerie na promítání videí a fotek. Byl docela kumšt ji správně smontovat, zvednout a přenést na polici.
Pak jsem vyšel na chvíli ven a před domem stálo hasičské auto. Kolem pobíhali hasiči s bombami na zádech a stříbrnými kosmickými přilbami a vbíhali a pak zase vybíhali z protější školky. Po ulici tekla voda, protože jim asi netěsnil hydrant. Přitom nebylo nic cítit, ani vidět, museli to podchytit včas. Pak se hasiči z ničeho nic zase sebrali, smotali hadice, vypustili vodu a odjeli. Po asi půl hodině přijel plynař, zaparkoval před galerií, telefonoval v autě a přitom kouřil, docela vtipná situace. Přišlo mi, že se celá situace odehrává pozpátku.
V šest jsme si dali venku pivo a pak jsem to zapíchnul a vyrazit domů. Byla ledově modrá obloha, ale skrz mraky prosvítalo slunce a kam dopadlo, tam se všecko obarvilo dozlatova. Moc to těm zdobeným pařížským fasádám sluší. Přitom foukal takový ten studený podzimní větřík, bylo to docela hezké počasí.
Všiml jsem si, že antik na konci ulice má otevřeno a tak jsem vlezl dovnitř. Seděl tam postarší pán s delšími šedivými vlasy a vousy, vypadal trochu jako Ivan Prokop, jen ty vousy měl hustší. Celý obchod byl nacpaný krásnými starými knihami, které měl vzorně roztříděné, podle obsahu, ale i části světa, které se věnují. Všude visely grafiky, africké masky a obrazy. Stohy knih stoupaly do nebezpečných výšek ze stolu, ale i od země. Vonělo to tam jako ve správném antiku, něco mezi starou kůží a fajfkou.
Chvíli jsem jen tak brouzdal a když jsem se vynořil zpoza jedné hromady, zeptal se mě pán, co hledám. Napadlo mě zeptat se na knihy nebo alba o Jeruzalémě. Pánovi se rozsvítily oči, doslova skočil za svůj stůl a vrhnul se pro fotografii, kterou měl schovanou na polici nahoře a s úsměvem mi ji podal. Albuminová fotografie pulpitu Omarovy mešity v Jeruzalémě, řekl bych druhá polovina 19. století. Dokonce mi hned podal lupu, abych se přesvědčil, že to není litografie anebo moderní tisk.
Je fakt hezká, ale chce za ni 150€. Řekl jsem mu, že se zeptám ženy. Podíval se mi zpříma do očí a povídá. Podívej, já jsem o dost starší než ty, myslím, že bych mohl být tvůj otec. Dám ti jednu radu a dobře si to zapamatuj. Ohledně obrazů a fotografií se ženy nikdy na nic neptej. Jednak ti řekne, že je to drahé, a ještě se navíc pohádáte. Když jde o boty a kabelky, tak jí to taky určitě nikdy nezakazuješ, nebo jo? Pokud se ti líbí, tak si ji kup, ukaž ji ženě, a řekni, žes měl velké štěstí, a že nebyla tak drahá. Jinak by se mohlo stát, že ti řekne, že potřebujete novou pračku nebo něco a fotografie bude fuč.
Uznal jsem, že má asi pravdu a poprosil jsem ho, zda by mi ji pár dní nepodržel, dokud se nerozmyslím. Ještě jsem mu před odchodem dal svou vizitku, nařezal jsem je před odchodem z galerie a on mi dal taky svou. Doktor teologie, co má antikvariát, zajímavé. Potom jsem ho vyfotil a slíbil mu jednu fotku poslat, když vyjde dobře. Řekl mi, že se mám kdykoli stavit podívat na ostatní věci i na svou fotografii a popřál mi, aby se mi o ní zdálo. Darebák.
16. 09. 2022
21:45
Teda, brouku,
to byl zase den. Než jsem se ráno vyšmrdolil ven, už mi volal Adrian, že vstával v šest ráno, aby mohl dát popelářům tu velkou krabici a plasty z televize, co jsme včera vybalili a zapojili, a že si potom šel ještě lehnout. Tady totiž správně nemůžeš nechat odpad, co se nevejde do kontejneru, jen tak někde vedle, musíš to dát před dům, zavolat na magistrát, aby si pro to přijeli atd. No, anebo musíš vstát brzy ráno a být ve střehu, když jedou kolem a odchytit si je. Adrian říkal, že pan popelář byl moc milý, a že mu při odjezdu zamával.
Dnes jsme většinu dne zase rámovali, věšeli a rovnali. Adrian používá nějaký americký galerijní systém, takže má rámy v palcích místo centimetrů (což může být někdy problém) a k zavěšování fotek se používají takové tyče, co se nahoře zaháknou za kolejnici nebo očko. Na tyč se potom pověsí háček, který se zatíží a zavře tím, že na něj pověsíš fotku, takže se s tím dá šoupat nahoru a dolů a můžeš si upravovat kompozici fotek, na druhou stranu máš za fotkami na zdi vždy vidět tyč. Mám raději čisté stěny a na nich hezky přivrtané fotky, ale zase je to nepořádnější. Každý systém má něco do sebe.
V poledne jsme šli vyzvednout rámy a nařezané pasparty do Artiste. Zatímco Adrian řešil placení, fotil jsem dílnu. Toho materiálu, krabic, tubusů, složek a prachu! Mezi tím vším jen uzounké uličky k řezačkám a tiskárnám. Musím říct, že to dost připomínalo Hubertovu dílnu, ale bylo tam ještě míň místa. Prostě dílna, kde se hodně pracuje, nic potřebné (nebo zdánlivě potřebné) se nikdy nevyhodí, protože se to někdy v budoucnu bude hodit. Jenže teď nastal konec budoucna a na konci září to pan majitel bude muset po víc jak sto letech zavřít. Nemyslím si, že se mu to za těch 14 nebo kolik dní podaří rozprodat a vyklidit. Myslím, že to bude chtít buď hodně zájemců nebo několik náklaďáků. Jen papírů a paspart je tam podle mě několik tun.
Potom všechny stroje, nářadí, tiskárny a věci na prodej – půlka místnosti jsou fotografické papíry a chemie do temné komory, světla, stativy a stojany na světla, zabalené fotografické brašny (už dávno neexistujících značek), nové!!! objektivy a hodiny pro zvětšováky, ve velké místnosti pasparty, odřezky a vnitřky paspart, vzorky rámů a materiál na rámování, všelijaké kufry a krabice až pod strop… No vůbec mu nezávidím.
K obědu jsme měli speciality z řeckého bistra, lilky, kapie, olivy, humus a bagetu, která byla skvělá a křupavá, ale jedlá pouze první dvě hodiny. Dali jsme si ven stůl a dvě židličky, jedli jsme a lidi chodili kolem a buď nás zdravili bonjour nebo nám přáli bon appétit. Adrian se bál, že nás policie vyhodí, protože se to asi nesmí, ale uklidnil jsem ho, že můžeme vždycky říct, že je to umělecká performance. Myslím, že se mu to jako nápad docela líbilo, i když prý nikdy v životě neperformoval.
Kolem čtvrté jsem šel do Českého centra, že se konečně podívám, jak tady vypadá výstava nejkrásnějších českých knih, a jestli tam vůbec jsme, ale nemohl jsem se dozvonit dovnitř. Po chvíli se ozval zpruzený hlas, že výstava je uklizená, že mají koncert (z hlasu jsem cítil, že nemám otravovat), a že jestli chci, mám přijít příští týden, že už tam asi snad něco jako zase bude (udělali výstavu, ale chodili jim tam lidi).
21:45
Teda, brouku,
to byl zase den. Než jsem se ráno vyšmrdolil ven, už mi volal Adrian, že vstával v šest ráno, aby mohl dát popelářům tu velkou krabici a plasty z televize, co jsme včera vybalili a zapojili, a že si potom šel ještě lehnout. Tady totiž správně nemůžeš nechat odpad, co se nevejde do kontejneru, jen tak někde vedle, musíš to dát před dům, zavolat na magistrát, aby si pro to přijeli atd. No, anebo musíš vstát brzy ráno a být ve střehu, když jedou kolem a odchytit si je. Adrian říkal, že pan popelář byl moc milý, a že mu při odjezdu zamával.
Dnes jsme většinu dne zase rámovali, věšeli a rovnali. Adrian používá nějaký americký galerijní systém, takže má rámy v palcích místo centimetrů (což může být někdy problém) a k zavěšování fotek se používají takové tyče, co se nahoře zaháknou za kolejnici nebo očko. Na tyč se potom pověsí háček, který se zatíží a zavře tím, že na něj pověsíš fotku, takže se s tím dá šoupat nahoru a dolů a můžeš si upravovat kompozici fotek, na druhou stranu máš za fotkami na zdi vždy vidět tyč. Mám raději čisté stěny a na nich hezky přivrtané fotky, ale zase je to nepořádnější. Každý systém má něco do sebe.
V poledne jsme šli vyzvednout rámy a nařezané pasparty do Artiste. Zatímco Adrian řešil placení, fotil jsem dílnu. Toho materiálu, krabic, tubusů, složek a prachu! Mezi tím vším jen uzounké uličky k řezačkám a tiskárnám. Musím říct, že to dost připomínalo Hubertovu dílnu, ale bylo tam ještě míň místa. Prostě dílna, kde se hodně pracuje, nic potřebné (nebo zdánlivě potřebné) se nikdy nevyhodí, protože se to někdy v budoucnu bude hodit. Jenže teď nastal konec budoucna a na konci září to pan majitel bude muset po víc jak sto letech zavřít. Nemyslím si, že se mu to za těch 14 nebo kolik dní podaří rozprodat a vyklidit. Myslím, že to bude chtít buď hodně zájemců nebo několik náklaďáků. Jen papírů a paspart je tam podle mě několik tun.
Potom všechny stroje, nářadí, tiskárny a věci na prodej – půlka místnosti jsou fotografické papíry a chemie do temné komory, světla, stativy a stojany na světla, zabalené fotografické brašny (už dávno neexistujících značek), nové!!! objektivy a hodiny pro zvětšováky, ve velké místnosti pasparty, odřezky a vnitřky paspart, vzorky rámů a materiál na rámování, všelijaké kufry a krabice až pod strop… No vůbec mu nezávidím.
K obědu jsme měli speciality z řeckého bistra, lilky, kapie, olivy, humus a bagetu, která byla skvělá a křupavá, ale jedlá pouze první dvě hodiny. Dali jsme si ven stůl a dvě židličky, jedli jsme a lidi chodili kolem a buď nás zdravili bonjour nebo nám přáli bon appétit. Adrian se bál, že nás policie vyhodí, protože se to asi nesmí, ale uklidnil jsem ho, že můžeme vždycky říct, že je to umělecká performance. Myslím, že se mu to jako nápad docela líbilo, i když prý nikdy v životě neperformoval.
Kolem čtvrté jsem šel do Českého centra, že se konečně podívám, jak tady vypadá výstava nejkrásnějších českých knih, a jestli tam vůbec jsme, ale nemohl jsem se dozvonit dovnitř. Po chvíli se ozval zpruzený hlas, že výstava je uklizená, že mají koncert (z hlasu jsem cítil, že nemám otravovat), a že jestli chci, mám přijít příští týden, že už tam asi snad něco jako zase bude (udělali výstavu, ale chodili jim tam lidi).
Tak jsem poděkoval, a šel jsem si raději koupit kalhoty a pár triček. Ty černé, co tady mám jsou sice pracovní, ale když pak chodím po městě, mám pocit, že mi lidí občas chtějí hodit desetník. Sice jsem sem nepřijel dělat módu, ale asi bych nemusel ani dělat ostudu.
Pak jsem šel zase do galerie zarámovat zbytek fotek, a z ničeho nic byly uvnitř dvě Američanky, že milujou fotografie, a jestli se můžou podívat. Řekl jsem jim, že máme ještě bohužel zavřeno, ale dal jsem jim pozvánku na nedělní vernisáž, a ony, že to už budou doma a jestli by se nemohly podívat a něco si koupit. No tak jo. A tak dámy očumovaly fotografie a vesele štěbetaly, jak je všecko awesome a jestli by si nemohly koupit nějakou knížku. Naštěstí přišel shora Adrian, který věděl, kolik která knížka stojí a dámy si jednu koupily a odšvitořily zase ven. Za chvíli šly asi zase kolem, protože jsme zaslechli americké švitoření a oba se zasmáli.
Po práci jsem šel zrovna náhodou kolem antiku, kde má pan, co vypadá jako Ivan Prokop (jen má hustší vousy a větší břicho) albuminovou fotografii Jeruzaléma. Chvíli jsem jen očumoval výlohu, ale potom mě (konečně) uviděl a zamával mi. Hello, mister great photographer! Tak jsem šel dovnitř očumovat knížky.
Zrovna tam byl nějaký kluk, asi student a bylo hezké sledovat, jak si rád s každým popovídá a zeptá se (a možná ho opravdu zajímá) co dotyčný člověk dělá a co hledá. Chlapec si koupil knihu a odešel, a my jsme tam zůstali sami, jen on a já.
Ptal jsem se ho, zda se díval na moje stránky, ale zatím prý ne, protože nemá rád počítače. Většinou prý poprosí ženu, aby mu něco našla. Sám prý se čtyři roky učil používat telefon. Pozval jsem ho na nedělní vernisáž, ale to prý bude na venkově, tak se možná zastaví podívat zítra.
Zeptal jsem se ho, zda ještě má tu fotografii a on chvíli předstíral, že ji hledá, ale přitom byla na očích. Podal mi ji a řekl, že ji můžu rozbalit, abych se podíval ze všech stran, jak vypadá. Zezadu bylo něco krásně napsáno arabsky, ale to jen on napsal, že je to Jeruzalém, asi konec 19. století. Když jsem mu na papírek napsal ulici Adrianovy galerie, bylo vidět, že má docela problém to přečíst. Trochu jsem se zastyděl, prý trávím příliš mnoho času psaním na počítači a málo píšu rukou, což má pravdu. Asi bych měl zase aspoň kreslit tužkou.
Předpokládal jsem, že když neumí s počítačem, tak že nebude brát karty, v duchu jsem si totiž řekl, že když mu řeknu, že u sebe nemám hotovost (což nikdy nemám), že aspoň získám víkend na rozmyšlenou, ale pán se jen usmál a vytáhl terminál, že karty samozřejmě bere. Řekl mi, že když jsem měl včera ty narozeniny, že mi dá slevu a za rozdíl ti mám koupit láhev vína, takže máš u mě láhev Saint-Émilion. Dobrou noc (ta doktorandská stipendia fakt nic nevydrží).
P.S. Autora se mi zatím nepodařilo určit, ale velmi podobný záběr má ve svých sbírkách Victoria and Albert Museum od Francise Fritha.
17. 09. 2022
22:48
Moje milá,
dnes píšu později než jindy, protože jsem se díval na nový díl Grand Tour. Potřeboval jsem něco na zasmátí a bylo to fajn, ale nečekal jsem, že Jamesovi půjde dvakrát skoro o život. Nakonec to dobře dopadlo.
Vzhledem k tomu, že jsme včera stihli všecko v galerii pověsit, zbýval na dnešek jen drobný úklid a taky cedulky se jmény pod jednotlivé autory. Adrian mi poslal seznam fotografů spolu s názvy souborů, bohužel si nevšiml, že občas udělal v něčem překlep (nebo já) a třeba místo O byla na začátku názvu souboru 0, takže když jsem mu ze sklepa, kde jsem pracoval ve stoje u počítače, posílal nahoru do prvního patra jednotlivé soubory, které jsem předtím navrhl v počítači, na tisk, ozývalo se každou chvíli shora: No, there´s a mistake in .. (so and so).
Nakonec jsme všechny chyby opravili, vytiskli jmenovky, na parádní pákové řezačce z Kanady jsem je nařezal, nabigoval krásnou knihařskou kostí (tu si musím koupit na doma) a slepil, takže když na kostelní věži naproti odbila druhá hodina, mohli jsme otevřít výstavu.
Přišlo pár lidí, všem se to moc líbilo. Dorazil jeden mladý matematik s Maďarska se svou (asi) přítelkyní, asi chtěl seznámit s Adrianem Bondym, slavným matematikem, a vůbec nevěděl, že ten stejný slavný matematik, je zároveň docela známým fotografem. I jim se výstava celkem líbila. Jeden pán si odmítl nasadit uvnitř galerie roušku a odešel, jeho věc.
Ještě v pátek jsme pozvali spoustu lidí, tak uvidíme, zda se přijdou podívat, pokusím se zítra během vernisáže něco nafotit. Dnes jsem vyfotil pár lidí, co šli okolo, a aspoň nakoukli dovnitř. Zvedli jsme dřevěné žaluzie a skrze umyté výlohy je dovnitř i hezky vidět. Dám stahovat fotky, myslím, že jsem vyfotil dvě slečny v kožiších. Jedna měla dalmatiní a ta druhá myslím zebří kožich. Měly s sebou malé dalmatiní štěně, které začalo přímo naproti galerie, na protější straně ulice, kadit uprostřed chodníku. Adrian stál v otevřených dveřích a chechtal se.
Kolem půl čtvrté jsem šel domů, protože jsme měli hotovo a uvařil si těstoviny a někdy po páté už jsem byl zase v galerii, kde se mezitím nic významného nestalo. Adrian mi řekl, že to je asi možná jedna z posledních výstav, že na to nemá sílu, a upřímně nevím, jak by to všecko sám stihl do neděle zarámovat a pověsit.
Je velmi vitální a je s ním legrace (i když si rád často na všecko možné stěžuje), ale dost ho trápí artritida a věk se prostě nedá obelhat. Jsem rád, že si mě do své galerie jako stážistu vzal.
22:48
Moje milá,
dnes píšu později než jindy, protože jsem se díval na nový díl Grand Tour. Potřeboval jsem něco na zasmátí a bylo to fajn, ale nečekal jsem, že Jamesovi půjde dvakrát skoro o život. Nakonec to dobře dopadlo.
Vzhledem k tomu, že jsme včera stihli všecko v galerii pověsit, zbýval na dnešek jen drobný úklid a taky cedulky se jmény pod jednotlivé autory. Adrian mi poslal seznam fotografů spolu s názvy souborů, bohužel si nevšiml, že občas udělal v něčem překlep (nebo já) a třeba místo O byla na začátku názvu souboru 0, takže když jsem mu ze sklepa, kde jsem pracoval ve stoje u počítače, posílal nahoru do prvního patra jednotlivé soubory, které jsem předtím navrhl v počítači, na tisk, ozývalo se každou chvíli shora: No, there´s a mistake in .. (so and so).
Nakonec jsme všechny chyby opravili, vytiskli jmenovky, na parádní pákové řezačce z Kanady jsem je nařezal, nabigoval krásnou knihařskou kostí (tu si musím koupit na doma) a slepil, takže když na kostelní věži naproti odbila druhá hodina, mohli jsme otevřít výstavu.
Přišlo pár lidí, všem se to moc líbilo. Dorazil jeden mladý matematik s Maďarska se svou (asi) přítelkyní, asi chtěl seznámit s Adrianem Bondym, slavným matematikem, a vůbec nevěděl, že ten stejný slavný matematik, je zároveň docela známým fotografem. I jim se výstava celkem líbila. Jeden pán si odmítl nasadit uvnitř galerie roušku a odešel, jeho věc.
Ještě v pátek jsme pozvali spoustu lidí, tak uvidíme, zda se přijdou podívat, pokusím se zítra během vernisáže něco nafotit. Dnes jsem vyfotil pár lidí, co šli okolo, a aspoň nakoukli dovnitř. Zvedli jsme dřevěné žaluzie a skrze umyté výlohy je dovnitř i hezky vidět. Dám stahovat fotky, myslím, že jsem vyfotil dvě slečny v kožiších. Jedna měla dalmatiní a ta druhá myslím zebří kožich. Měly s sebou malé dalmatiní štěně, které začalo přímo naproti galerie, na protější straně ulice, kadit uprostřed chodníku. Adrian stál v otevřených dveřích a chechtal se.
Kolem půl čtvrté jsem šel domů, protože jsme měli hotovo a uvařil si těstoviny a někdy po páté už jsem byl zase v galerii, kde se mezitím nic významného nestalo. Adrian mi řekl, že to je asi možná jedna z posledních výstav, že na to nemá sílu, a upřímně nevím, jak by to všecko sám stihl do neděle zarámovat a pověsit.
Je velmi vitální a je s ním legrace (i když si rád často na všecko možné stěžuje), ale dost ho trápí artritida a věk se prostě nedá obelhat. Jsem rád, že si mě do své galerie jako stážistu vzal.
Zároveň mi během instalace došlo, že to je činnost, která mě fakt baví, ukazovat lidem umění je myslím docela záslužná činnost, ale ukazovat lidem dobré věci, je ještě důležitější.
Adrian má trochu výhodu, že to dělá jako koníček, neplatí nájem, protože celý prostor koupil v 80. letech, když ještě učil v Kanadě (opět se nabízí srovnání českého a kanadského učitele). Když jsme seděli během mého narozeninového oběda a ptal jsem se ho na to, jak k té galerii přišel, šel zrovna kolem chlapík, který mu galerii tehdy prodal, to mi řekni, jestli tohle není náhoda jako prase.
Vzhledem k tomu, že se nemusí bát o dostatečné a pravidelné prodeje, může ukazovat jen věci, které se mu opravdu líbí a nemusí nabízet něco, co se zaručeně prodá, což je boj, který vedou skoro všechny komerční galerie. Myslím si, že když chceš provozovat galerii poctivě, musí se sejít tři hodnoty.
Dobré umění, umění, které je prodejné a umělec, který není kokot. Komerční prodejní galerie musí řešit jen jedno a státní nebo neprodejní galerie vlastně ani jedno. Nejtěžší to má zase ten, kdo chce věci dělat pořádně a poctivě.
Čekali jsme do sedmi, jestli se neobjeví Carlost Barrantes, jeden z fotografů, který tady měl v galerii výstavu, ale nepřišel, tak jsem šel pryč. Carlos dělá historické techniky a obrovské (a pěkné drahé) platinotypie.
Můj osobní problém s historickými technikami je ten, že velmi často má ty techniky naprosto dokonale zvládnuté někdo, kdo ale neumí udělat pořádnou a pěknou fotku a za umění se tak vydává jen dobře zvládnutá náročná technika. Přitom je to často dobré jen tak napůl cesty, jen technicky. Barrantes má docela hezké krajiny, ale nic, z čeho bych padal na zadek. Nebo nevím.
Napsal mi jedna studentka, co přijede na zimní semestr do Zlína, že nebude na první hodině, prý dear professor, docela mě to pobavilo. Adrian řekl, že to je celkem normální, ale on, na rozdíl ode mě, profesuru má. Dokonce je o něm stránka na Wikipedii! Dneska jsem ti toho příliš zajímavého nenapsal, tak se omlouvám, snad zítra? Trochu by tě snad mohl pobavit ten dalmatin?
Dobrou noc.
18. 09. 2022
21:30
Ahoj milá Karolíno,
doufám, že se dnes nebojíš sama doma. Já měl ráno docela pomalý rozjezd, zato docela náročný večer.
Dopoledne jsem pekl drobenkovou buchtu na večerní vernisáž, a jak jsem tak míchal směs do drobenky, napadlo mě tam přilít trochu kávy, co zbyla od snídaně, jako experiment. Říkal jsem si, že se to buď povede, nebo na mě budou návštěvníci vernisáže podezřele koukat a ťukat si na čelo. Buchta po vyndání z trouby moc hezky voněla, takže jsem si po vychladnutí kousek ukrojil, abych se přesvědčil, že není úplně otrávená. Dal jsem do ní méně cukru, takže to není taková ta bomba, ale banán i kokosové mlíko jsou sladké a mně chutná.
Až skoro do jedné hodiny jsem ležel v posteli a četl si Sudkovu monografii. Přijde mi neuvěřitelné, jak byl ten člověk pracovitý a (v určitých ohledech) pořádný a hlavně, že si byl jistý tím, že to, co dělá, dělá dobře (byť se tak někdy netvářil). Přemýšlel jsem, že bych ho z přednášky vynechal, protože ho beztak všichni znají, ale asi pár fotek ukážu, aby se na mě pak nezlobili, že jsem vynechal největšího českého fotografa.
Před druhou jsem vzal foťák a buchtu a vyrazil do galerie. Adrian se na dnešek vystrojil, všimlo si toho více lidí. Měl zelené kalhoty a košili a parádní boty a večer, když se ochladilo, si vzal černé sako.
Mezi druhou a pátou byl v galerii docela klid, sledoval jsem lidi na protějším chodníku. V jednu chvíli projela kolem na koloběžce paní v bílém kožichu s bílým papouškem na řídítkách. Adrian mi říkal, že ho vozí venčit do parku. Papoušek sedí za jízdy na koloběžce a mává křídly nebo se vznese, trochu popoletí a pak zase přistane na řídítkách. Jako všichni Pařížani, i tahle paní jezdí na koloběžce zásadně na červenou. Všichni chodci, cyklisti i koloběžkáři tady na sebe navzájem nadávají, ale semafory nedodržuje vůbec nikdo.
V pět jsme dali ven stoleček, který se mi cestou ze dveří složil, jako v grotesce a byl docela kumšt ho zase postavit. Trochu jako lehátko ze Saturnina. Vynosili jsme víno, džus, vody a nachos a taky buchtu na velkém skleněném tácu a pak už se brzy začali trousit lidi. Nejsem si jistý, kolik jich bylo celkem, ale určitě několik desítek.
21:30
Ahoj milá Karolíno,
doufám, že se dnes nebojíš sama doma. Já měl ráno docela pomalý rozjezd, zato docela náročný večer.
Dopoledne jsem pekl drobenkovou buchtu na večerní vernisáž, a jak jsem tak míchal směs do drobenky, napadlo mě tam přilít trochu kávy, co zbyla od snídaně, jako experiment. Říkal jsem si, že se to buď povede, nebo na mě budou návštěvníci vernisáže podezřele koukat a ťukat si na čelo. Buchta po vyndání z trouby moc hezky voněla, takže jsem si po vychladnutí kousek ukrojil, abych se přesvědčil, že není úplně otrávená. Dal jsem do ní méně cukru, takže to není taková ta bomba, ale banán i kokosové mlíko jsou sladké a mně chutná.
Až skoro do jedné hodiny jsem ležel v posteli a četl si Sudkovu monografii. Přijde mi neuvěřitelné, jak byl ten člověk pracovitý a (v určitých ohledech) pořádný a hlavně, že si byl jistý tím, že to, co dělá, dělá dobře (byť se tak někdy netvářil). Přemýšlel jsem, že bych ho z přednášky vynechal, protože ho beztak všichni znají, ale asi pár fotek ukážu, aby se na mě pak nezlobili, že jsem vynechal největšího českého fotografa.
Před druhou jsem vzal foťák a buchtu a vyrazil do galerie. Adrian se na dnešek vystrojil, všimlo si toho více lidí. Měl zelené kalhoty a košili a parádní boty a večer, když se ochladilo, si vzal černé sako.
Mezi druhou a pátou byl v galerii docela klid, sledoval jsem lidi na protějším chodníku. V jednu chvíli projela kolem na koloběžce paní v bílém kožichu s bílým papouškem na řídítkách. Adrian mi říkal, že ho vozí venčit do parku. Papoušek sedí za jízdy na koloběžce a mává křídly nebo se vznese, trochu popoletí a pak zase přistane na řídítkách. Jako všichni Pařížani, i tahle paní jezdí na koloběžce zásadně na červenou. Všichni chodci, cyklisti i koloběžkáři tady na sebe navzájem nadávají, ale semafory nedodržuje vůbec nikdo.
V pět jsme dali ven stoleček, který se mi cestou ze dveří složil, jako v grotesce a byl docela kumšt ho zase postavit. Trochu jako lehátko ze Saturnina. Vynosili jsme víno, džus, vody a nachos a taky buchtu na velkém skleněném tácu a pak už se brzy začali trousit lidi. Nejsem si jistý, kolik jich bylo celkem, ale určitě několik desítek.
Paní Agnieszka zvala na mou přednášku a myslím, že během večera slíbilo přijít asi deset lidí. Začínám se trochu bát, protože mezi nimi jsou různí galeristi a kurátoři a fotografové, abych neudělal ostudu, no však uvidíš. Chvíli jsem si povídal s Rayem Renoldsem a pak s Agnieszkou, Adrianovým synem Cézarem a jeho přítelkyní a pak se synem Agnieszki a pak jsme se v jednu chvíli potkali tři, a jak jsme byli zmatení, mluvil jsem já na Adriana polsky, Adrian na mě francouzsky a Agnieszka na Adriana taky polsky. Sem tam na mě někdo promluvil francouzsky a pokračoval, i když jsem mu odpovídal anglicky (něco málo už přecejen pochytím), takže je jasné, that they all speak pretty good Morporkian here.
Několikrát na mě někdo mával a ukazoval mi, že jí buchtu, a že mu moc chutná, takže to asi nebyla taková katastrofa, byť to není sofistikované francouzské pečení. Adrian mě radost z toho, kolik přišlo lidí, prodalo se myslím několik knížek a jedna paní projevila zájem o fotku. Celkově myslím, že se nám dost vyvedla instalace a Giovanni udělal dobře to video, které běží ve sklepě.
Jamile zašlo slunce, tak se dost ochladilo, takže jsem vzal bundu a pro jistotu velký kelímek vína, a trochu mě to zahřálo. Hrozně mě rozesmál pár na mopedu. Zadní pasažér se totiž při rozjezdu asi blbě držel, takže když řidič přidal plyn, sesul na zadek na zem.
Ještě v půl deváté bylo v galerii několik lidí a když jsme těsně před devátou chtěli zavřít, přišly ještě dvě holky. Z jedné se vyklubala budoucí dirigentka a z druhé buď teoložka nebo něco takového, přesně jsem nerozuměl. Všechno si prošly, prohlédly si video, prolistovaly knihy, popovídaly s Adrianem a pak jsme to konečně mohli zavřít.
Buchty zbyla sotva čtvrtina, takže i já jsem s večerem spokojený. Ze syna Agnieszki se vyklubal nejen fotograf, ale taky kameraman a muzikant, a ještě přišel jeho kamarád, slíbili přijít v sobotu na přednášku, tak se potkáte. Tady je ukázka jejich hudby. Asi si dám ještě sklenku a pomalu půjdu spát, socializování je náročné. Dobrou noc.
19. 09. 2022
21:35
Teda řeknu Ti, moje milá,
že mě dneska strašně bolí pravá ruka. Nevím, jestli to jsou šlachy z toho jsem včera nesl v ruce tam a zpátky pekáč s buchtou (a pak se zbytkem buchty) nebo jsem si ležel na ruce, ale dost blbě se mi píše.
Dneska jsem skoro celý den piplal přednášku zavřený v malém pokojíčku. Docela se ochladilo a jen tam a v ložnici je koberec. Ve dvě jsem vyrazil do univerzitního muzea medicíny a cestou vyfotil pána v pruhovaném svetru na přechodu.
Muzeum je v horním patře univerzity v krásném sále s dvoupatrovými vitrínami po obou stranách a ochozy kolem dokola. Po kratších stranách jsou dveře a schodiště na ochozy. Zrovna tam byla nějaká škola, nevím, zda medici v prváku nebo zájemci o studium medicíny.
Zaplatil jsem usměvavé paní vstupné a dal se do prohlídky. V první vitríně byly primitivní prehistorické a pravděpodobně egyptské nástroje a misky, tam to ještě šlo, ale už v další vitríně byla obrovská pila na amputace a všelijaké nože. To jsem na chvilku dostal divný pocit.
Následovala jedna vitrína nějakých medailí a pak už to šlo docela z kopce. Krásné kufříkové sady na trepanaci lebky, první protézy – jedna byla jako rukavice od brnění, nože všech velikostí, skalpely, dřevěný kostlivec s přesýpacími hodinami (ten byl dobrý), zřejmě papírový model člověka se systém cévní soustavy (taky docela dobrý), následovalo několik vitrín nástrojů na vytahování močových kamenů a tady musím říct, že se mi docela podlomila kolena, když jsem viděl ty tyče s ocelovými chapadly na konci a kameny o velikosti pingpongových míčků. Něco takového bych bez anestezie fakt nechtěl zažít.
Zvedl jsem hlavu, abych se nadechnul a z horního balkonu na mě koukala hlava dřevěného kosterního modelu lidského těla, která se jim asi stářím přelomila, tak ji opřeli o horní zábradlí. Došel jsem na konec první řady vitrín a tam byl nádherný dřevěný svalový model v životní velikosti, ten se mi líbil fakt hodně. Na druhé straně byly většinou porodnické nástroje, musím říct, že to taky nebylo nic hezkého.
21:35
Teda řeknu Ti, moje milá,
že mě dneska strašně bolí pravá ruka. Nevím, jestli to jsou šlachy z toho jsem včera nesl v ruce tam a zpátky pekáč s buchtou (a pak se zbytkem buchty) nebo jsem si ležel na ruce, ale dost blbě se mi píše.
Dneska jsem skoro celý den piplal přednášku zavřený v malém pokojíčku. Docela se ochladilo a jen tam a v ložnici je koberec. Ve dvě jsem vyrazil do univerzitního muzea medicíny a cestou vyfotil pána v pruhovaném svetru na přechodu.
Muzeum je v horním patře univerzity v krásném sále s dvoupatrovými vitrínami po obou stranách a ochozy kolem dokola. Po kratších stranách jsou dveře a schodiště na ochozy. Zrovna tam byla nějaká škola, nevím, zda medici v prváku nebo zájemci o studium medicíny.
Zaplatil jsem usměvavé paní vstupné a dal se do prohlídky. V první vitríně byly primitivní prehistorické a pravděpodobně egyptské nástroje a misky, tam to ještě šlo, ale už v další vitríně byla obrovská pila na amputace a všelijaké nože. To jsem na chvilku dostal divný pocit.
Následovala jedna vitrína nějakých medailí a pak už to šlo docela z kopce. Krásné kufříkové sady na trepanaci lebky, první protézy – jedna byla jako rukavice od brnění, nože všech velikostí, skalpely, dřevěný kostlivec s přesýpacími hodinami (ten byl dobrý), zřejmě papírový model člověka se systém cévní soustavy (taky docela dobrý), následovalo několik vitrín nástrojů na vytahování močových kamenů a tady musím říct, že se mi docela podlomila kolena, když jsem viděl ty tyče s ocelovými chapadly na konci a kameny o velikosti pingpongových míčků. Něco takového bych bez anestezie fakt nechtěl zažít.
Zvedl jsem hlavu, abych se nadechnul a z horního balkonu na mě koukala hlava dřevěného kosterního modelu lidského těla, která se jim asi stářím přelomila, tak ji opřeli o horní zábradlí. Došel jsem na konec první řady vitrín a tam byl nádherný dřevěný svalový model v životní velikosti, ten se mi líbil fakt hodně. Na druhé straně byly většinou porodnické nástroje, musím říct, že to taky nebylo nic hezkého.
Potom několik řad velmi realistických modelů očí a různých očních vad, to už jsem myslel, že v puse cítím něco, co tam nepatří, takže jsem to jen rychle omrknul (haha) a rychle přešel dál kolem jednoho z prvních gynekologických křesel (sklopná dřevěná lavice) k nástrojům na sterilizaci a všelijakých pump (asi na mlíko) do horního patra. Z toho si moc nepamatuju, ale už tam nebylo nic tak nepříjemného, jeden model srdce a pár vzorků britských úsměvů. Vlastně tam nahoře byl taky kufřík s hodně starými homeopatiky, které ani po 150 letech nepřišly ani o zlomek obsahu původního množství léčivých látek… mno.
Docela rychle jsem to zabalil a odešel. Potom jsem nesjel zase výtahem dolů, ale poflakoval se po budově fakulty. Když jsem dostal hlad, šel jsem domů a uvařil si čočkový dhál, mám toho tak na tři dny myslím. Je dobře, že už zítra přijedeš, pomůžeš mi to sníst.
V půl sedmé jsem si všiml, že už je slunce nízko a zase prosvítá skrz mraky, tak jsem rychle dopil víno, vzal si foťák a šel ještě na hodinu do botanické očumovat havrany a klokany. Cestou jsem pořídil několik fotek mešity a několika hezky nasvícených fasád domů. Asi půl hodiny jsem koukal, jak havrani oškubávají různé bobule a pak už nás zase začali pomalu vyhazovat, že chtějí jít taky domů.
Ještě jsem stihl vyfotit zeleného papouška na slunečnicích, ale tu barvu mi budeš muset věřit, protože jsem fotil na černobílý film. Nechal mě k sobě dojít docela blízko, ale pak se lekl cvaknutí pružiny na počítadle a uletěl. Normálně by ten foťák byl úplně tichý, má záběrku v objektivu, ale to počítadlo dělá fakt rámus. Tohle Japonci nedomysleli.
Schválně se podívám, kolik tam je. 874! Když jsem ho kupoval, měl něco kolem 500, jestli si to dobře pamatuju, to znamená, že jsem spoušť zmáčknul zhruba 3500 krát (musí se to násobit deseti). Na jeden film se vejde osm záběrů, takže jsem vyfotil cca 430 filmů, které stály něco mezi 75 a 100 korunami za film (počítám je ty černobílé). Takže jsem jen na tomhle přístroji profotil filmy minimálně za 30 000. A to je jen jeden přístroj. Je to málo? Je to moc? Má vůbec smysl to počítat?
Bolí mě ruka, půjdu so lehnout a pustit nějakou knihu. Dobře dojeď, už se na tebe těším, zítra bude k večeři čočka.
