this actually


I don't know how to characterize my work.

I
don't focus on portraits or street photography or still life nor landscapes. I photograph everything that I find interesting, most often it is something personal, something that has a meaning to me. I feel like this website should just be a stream of photos from since I started taking pictures until most recently, but people find it confusing and expect to see individual projects or series. I see my photography as a continuous flow of things. 
home again

Vytrhnúť sa. Chleba obrátený maslom hore. Vystaviť sa tisíckrát slnku. Zadívať sa oknom do prázdnej pamäti. Záhrada ako kozmologický náčrt. Tichý poriadok vecí. Nedeľné vyčkávanie. Otázka položená rozdvojenému cestu. Pary zahaľujúce. Vznášať sa nad vodami. V hlbinách záhonov napomáhať životu. Faunovo neskoré popoludnie. Nechať ruky spočinúť. Bublanie peny. Stojaté vnútorné vody. Stíchnuté bytie. Krúženie mýtického času. Zápis v bublanine. Odísť a prísť. Vôňa pod šperkom. Opatrnou chôdzou mliaždiť jablká. Spánok. S láskou latentne byť. Nevedomky odrážať.

Rodina je život prúdiaci tebou od toho, od koho si ho dostal, k tomu, komu ho dáš. Domov je miesto, kde sa tento život intenzívne realizuje v okamihoch, ktoré si predtým nezaznamenal.

Lucia L Fišerová



texty k výstavě  Adam Kencki: Zase doma
Galerie Fiducia, Nádražní 30, 702 00 Moravská Ostrava; 29. 8. – 5. 10. 2018
kurátorka výstavy: Lucia L. Fišerová

Zase doma. Karol Sidon píše v prvním díle tetralogie o liškách, co dávají dobrou noc, něco v tom smyslu, že židé nebyli nikdy nikde dlouho doma. Neustále je odněkud vyháněli a museli se stěhovat, tak si svoje doma nosili s sebou a bylo pro ně zkrátka tam, kde se zrovna nacházeli. Ne že by autor chtěl svoje zcela dobrovolné potulování po světě srovnávat s útrapami židovského národa, ale stěhoval se od svých osmnácti asi čtrnáctkrát. Žil nebo déle pobýval v Česku, Polsku, Dánsku, Nizozemsku, Španělsku, Portugalsku a posledně v Izraeli.
Pojmy „doma“, „domov“ a „venku“ procházejí celou autorovou tvorbou od samého počátku. V roce 2012 se po několika letech cestování po Evropě a vytírání podlah v hostelích vrátil na svatbu své sestry, a zároveň začal studovat v ostravském ateliéru Michala Kalhouse. Ze všeho nejvíce fotografoval svoji rodinu, hlavně prarodiče. Prostě mu chyběli a chtěl s nimi strávit co nejvíce času. Možná, že si předtím neuvědomoval, jak důležité pro něj „doma“ je, i když názvy některých souborů a výstav (O tom, co jsem dělal venku, Quality time, Dům U sta koček, Grandfather´s Suitcase, No Visitors After Midnight, My Life with R, O tom, co jsem dělal v Jeruzalémě) by asi mohly dost napovědět. Teprve při čtení Sidonovy knihy jakoby autorovi došlo, že doma není o místech, ale o lidech.

Tato výstava je o tom, kdo je pro Adama doma.



holy land

“you expect the holy land but it´s more like holy shit!”

o tom, že lidi jsou prostě lidi



Dneska jsem se jen tak tři hodiny procházel starým městem. Udělal jsem asi deset fotek a všecky stojí za velké kulové. Zato každý, koho jsem potkal, byl neobyčejně milý. U Chrámu Božího hrobu se mě dva kluci ptali, proč si fotím odpadky. Seděli před krámkem a snažili se pomocí “myfriendismu” vnutit turistům šperky, keramiku, vázy nebo aspoň šátek. Mají na starosti asi šest krámků v ulici. Obchody prý dobře nejdou, už je po sezóně, ale na náladě jim to neubralo. Ani se mi moc nesnažili nic vnutit, spíš si chtěli jen tak popovídat. Padly obligátní otázky odkud jsem a co tady dělám. Tentokrát na ně fakt, že studuju fotku na Bezalelu, nijak zvlášť dojem neudělal, lidi mají většinou tendence žasnout údivem a uznale pokývat hlavou (ehm). Pochválil jsem klukům jejich zlaté falešné rolexky a zlaté tenisky. Líbily se jim moje modré odrbané staré raybany, které jsem našel v roce 2012 v Barceloně, a chtěli je koupit. Prý jsou pravé. Jak to poznali, nevím.

Prý je to nějaký “ancient model”, skoro jsem se urazil. Připojil se k nám jejich kámoš, který se představil jako princ ulice, jméno jsem zapomněl. Vzal mi moje brýle a ukázal se v nich své přítelkyni, se kterou si zrovna volal. Pozdravovat ji nechtěl. Taky chtěl koupit moje brýle. Když jsem mu řekl, že mu je nedám, řekl mi, že mě bude sledovat a pak se mě zeptal, jestli znám film Taken. Prý je jako ti únosci, ale má dobré srdce. Ti dva kluci se zasmáli, že prý je sice žid, ale je v pohodě. Na chvilku jsem si ke klukům sedl na plastovou židli a zkoušel jsem jim pomoct s “myfriendismem” a společně jsme turistům vnucovali suvenýry. Princ ulice mezitím hezkým holkám milostivě dovoloval se s ním vyfotit. Nic se mi nepodařilo prodat. Potom přišel jejich strýček a moc se na mě netvářil, tak jsem si šel po svých.

V arabské čtvrti hráli malí kluci fotbal. Všichni jsme si plácli a pak spolu počítali arabsky a hebrejsky do deseti, kluci mě trumfli, už umí do dvaceti. V křesťanské čtvrti posedávala před bistrem taková směska mladých a starých. Všichni kouřili a pili kafe. Taky jsem jedno sakra sladké dostal. Opět dotazy č.1 a č.2. Studuješ fotku? A chceš vidět super výhled? Mladý kuchař z hotelu Waldorf Astoria mě vzal na střechu domu, kde bydlí. Šest pater, na každém prádlo na šňůrách a svaté obrázky. V téhle čtvrti je kompletně předžízsováno. Úplně nahoru jsme vylezli po starém dřevěném žebříku s chybějícími příčkami.


Střechy tady kromě obrovských satelitů a nádrží na ohřívání vody skrývají všelijaká tajemství, většinou je to teda bordel a plesnivý chleba. Ale výhled fakt dobrý. Vrátili jsme se zpátky před bistro. Ptám se, jestli tu umí někdo řecky, když jsou ortodoxní. Tady prý umí každý trochu několik jazyků. Bydlí tady arabové i židé. Jsme sousedi a vycházíme spolu, povídá starý pán s pupkem a zlatým řetězem. Děkuju za kafe a jdu zas jinam.

Vypadá to, že jediný, kdo to tady nějak hrotí, je policie. S úsměvem, ale velmi důrazně mě posílají pryč, že je zavřeno. Jak může být ulice zavřená? Nejsi muslim, tak je zavřená. Přijď ráno. Ještě chvilku se motám židovskou částí a snažím se najít domek, ve kterém bydlí ortodoxní rodina, u které jsem byl na návštěvě o sukotu. Zarputile se odmítám dívat na cedule a mapy, přece to musím najít sám. Staré město má asi jen kilometr čtvereční, ale ztratit se tu dá. Těším se, až ho budu znát nazpaměť jako Lisabon.

Poznávám jednu ulici. Jsou čtyři hodiny, Eliaphoto bude mít ještě otevřeno. Vnuk Elia Kahvedjiana, který přežil arménskou genocidu a dostal se z Turecka do Palestiny, vede fotografické studio a obchůdek dodnes. Všude jsou dědečkovy skvělé fotky (prodává inkoustové tisky v paspartě a knihu). Povídáme si o focení, Eli mi chce dát nějaké fotopapíry, které nepoužívá, mám se stavit příští týden. Je překvapený, že fotím na velký formát, a chce vidět nějaké moje věci. Btw Elia se původně nejmenoval Kahvedjian, vůbec totiž nevěděl, jak se jmenuje.

Když se ho ptali, co dělal jeho otec, řekl, že prodává kávu, tak mu začali říkat Kahvedjian. Slíbil jsem mu, že do své diplomky jeho dědečka nějak propašuju, i když začal fotografovat až v roce 1924 a já se věnuju 19. století. Hodně se mi líbí fotka Jeruzaléma se starou fordkou a německou vzducholodí, zkusím ji s ním vyhandlovat za něco svého. Opouštím staré město Damašskou bránou a beru to přes falafel za 8 a pro zeleninu k arabovi. Už se ani neobtěžuje dávat můj mix zeleniny na váhu a říká si o 25 šekelů. Pochválil jsem mu domácí pálivou omáčku, mám se zase někdy stavit. Koupil jsem si celý trs banánů a když mi spadl, všechny se utrhly a odlouply, takže teď mám na stole 12 načatých banánů.










Do Betléma




Pojedem na výlet do Betléma? No tak jo. Nemám rád, když to někomu trvá a nemám rád, když na mě někdo čeká. Ode mě z domu je to na zastávku autobusu, který jede do Betléma, jen deset minut. Jdu dřív, abych si vybral peníze, bakomatů v Izraeli není zdaleka tolik, co u nás, tak doufám, že bude fungovat, v kapse mám možná tak akorát na autobus. Pán přede mnou naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jsem na řadě. Ťukám pin, dělá to pink a nic, service temporarily unavailable. Po mně jde pán, povídám mu, že tam už asi nejsou peníze. Naťuká pin, udělá to bzt a dostane peníze. Jdu zase na řadu, naťukám pin, udělá to pink, service temporarily unavailable. Seru na to a jdu na autobus. Zdá se, že všichni, kdo jedou z centra, mají zpoždění, seru na to, jedu sám.

Nasedám do arabského autobusu, je sobota, židé až do večera nepracují. Volné sedadlo je jen vzadu u borce, který vypadá jako Ukrajinec nebo Polák. Stačila jedna věta, vše bylo jasné, je to Polák! Sedí kurwa jak paša, nohy roztažené, jak kdyby mezi nima měl ježka. Předstírám, že mi to nevadí, ale uvnitř přemýšlím, jestli mu dát kolenem, loktem nebo se slušně zeptat, zda by se laskavě neuskromnil. Nakonec neříkám nic, nechci se s nima bavit. Autobus se blíží k tunelu, který na kopci ze všech stran ochraňuje hodně vysoká šedá zeď. Vjíždíme do Palestiny a mně se v hlavě smíchaly dohromady scény z episody Simpsonů v Izraeli, fotografie Yakova Israela ze stejného místa, kterou jsem viděl v jeho knize a scéna z dokumentu Koudelka fotografuje Svatou zemi, kdy někdo křičí ze strážní věže do megafonu na Koudelku, aby šel dál. Projíždíme tunelem a na druhé straně to vypadá úplně stejně jako před tunelem. Nechci tvrdit, že jsem měl na chvilku strach, v Palestině se už dlouho nic nestalo a Betlém navštěvujou tisíce turistů, ale měl jsem chvilku divný pocit. Autobus kličkuje městem a já nevím, kde vystoupit, nakonec se rozhoduju pro jednu ze zastávek, pohled na mapu ukazuje, že je to ta správná, Tohle se mi občas děje, lidi by obecně měli víc dávat na svou intuici.

Přijel jsem první. Dělá se teplo. Úsměvy a máváním ruky odrážím nabídky hloučku taxikářů, jen jeden se nedá. Mohamed jezdí škodovkou, tvrdí, že je lepší než mercedesy, protože je spolehlivější. Ptá se mě, jestli na někoho čekám, odpovídám, že ano. Je to jiný taxikář? Ne, kamarádka. Co takhle výlet? Povozil bych vás po okolí, ukázal Banskyho graffiti a další místa. Ptám se, kolik by to stálo, malý okruh prý 120 a velký 170 šekelů. Ale o ceně se můžeme pobavit, viď? Můžeme. Tak já počkám na kamarádku a promyslíme to. Je mi jasné, že je to nesmyslně velká částka. Naproti přes cestu je Jordánská banka, jdu zkusit vybrat. Dináry nechci. Mohamed běží přes silnici, prý mě zaveze k bankomatu, kde jsou šekely, jeho ochota nezná mezí.

Přijíždí další autobus a Mohamed se vydává na lov klientů. Když o jeho služby nikdo nestojí a my jdeme s Kačou pryč, volá na mě, jak to teda bude. Jdeme pěšky, podávám mu ruku a děkuju. Za křižovatkou je bankomat a šekely samozřejmě vydává. Před Chrámem Narození Páně nás někdo velmi jemně upozorní, že bychom se měli posunout, nad hlavou se nám houpá nálož lešení na jeřábu, bezpečnost práce především.
Uvnitř je fronta tak na dvě hodiny, procházíme si ostatní prostory, moc toho není vidět, do konce prosince bude kostel pod lešením. Jsme na odchodu, když se k nám přitočí malý chlapík, který nás prý může dostat na začátek fronty, ale nebude to zadarmo. Ptám se, kolik taková služba stojí, ptá se, kolik jsme ochotní dát, odpovídám, že nic. Tak kolik to bude? Chlapík povídá, že 20 euro. Zbláznil ses? 20 euro za to, že se posuneme ve frontě? Víš, jak dlouho pracuju na 20 euro? Nejste vy Češi? Jsme. Češi moc nechtějí platit. Sleduju pořad Honest Guide s Jankem Rubešem, povídá chlapík. Založil jsem tady taky Honest Guide, abych ukázal Betlém v lepším světle. Všude jsou podvodníci a nejhorší ze všech jsou taxikáři. Fotíme se spolu a slibuju mu, že Jankovi fotku pošlu. Máme dát vědět, až přijedeme v lednu zase. Nejdřív nám slibuje, že nás zkusí dostat dopředu zadarmo, ale potom odchází. No nic, jdeme na kafe.

Našli jsme kavárnu s výhledem, směju se, když vidím na terase papamobil s vyfouknutými koly, prý je pravý. Všecko je bílé, palubní deska, i sedadla, papežovo křeslo vypadá spíš jak zubařské, musel se mu na něm potit zadek. Nějaký Američan kouká na auto a u toho se natáčí na mobil a něco povídá. Jdu blíž a slyším, že natáčí podcast pro svoje ovečky doma v USA. Je jedno, jestli jste křesťané, muslimové nebo židé, povídá, dál už neposlouchám, fotím výhled a spící starší pár s hlavami na stole vedle a jdeme pryč. You are lucky man, povídá chlapík s vyřezávanými velbloudy a ovcemi, když vidí Kaču. Vyřiď svému Adamovi, že je lucky man, povídám už asi potřetí Katce.

Chvilku se touláme uličkami, až nás nakonec vyžene strašný smrad a žlutý kouř, nějaký děda pálí pod školou trávu. Běhal po zahradě s obrovským hořícím kartonem a podpaloval všechno kolem sebe. Snad z toho nebude průser, říkám si. Vracíme se přes náměstí a vybíráme pohlednice. Já ty nejkýčovější, Kača nějaké normální. Ukazuje se, že najít solidní pohlednici není snadné. Zato já mám větší výběr, ale nakonec nebereme nic. U stánku na přecpaném náměstí kupujeme fazole vařené ve vodě s citronem a kořením a taky pytlík žluté lupiny, pokud neznáte, najděte si na wikipedii. V Lisabonu jsme to jedli k pivu, poprvé jsem to jedl u Giovanna v Římě.

Žlutá semena se nějak speciálně nakládají, jinak můžou být toxická a jedovatá. Slupka se vyplivuje, chce to cvik, ale jde to jen tak zubama. Žluté kolečko si postavím jazykem nastojato, trochu zkousnu a slupka praskne a spadne. Jazykem oddělím slupku od kulaté čočky a slupku vyplivnu. V Říme jsem je jedl se slupkou, když mě viděl otec rodiny, prohlásil, že jsem barbar. Sedíme na zídce u autobusového nádraží a jíme fazole a tremosa. Každý řidič taxíku a autobusu, který projede kolem na nás, hledí s mírným údivem, asi to není zrovna populární místo na svačinu. Jdeme se podívat k Banksyho hotelu, u zídky po mně zůstává jen hromádka žlutých slupek.




Olivetská hora

Dneska jsem se byl projít na Olivovou horu. Z Německé kolonie, kdy bydlím, je to pěšky bez zastávky hodinu. Z výšky 693 na 802 metrů nad mořem, ovšem se stoupáním a klesáním. U nás je prý hnusně, ale tady, když svítí slunko, je pořád kolem 20. Kolem Zachariášovy hrobky, která by klidně mohla hrát ve filmu s Indiana Jonesem, jsem se vyškrábal až na samotný vršek ke kapli Nanebevstoupení Páně. Tam jsem byl od borce v civilu bez průkazky nucen koupit si vstupenku za 5 šekelů, abych se mohl podívat do kaple, odkud prý Ježíš vystoupil do Nebe.

Chvilku jsem se s pánem dohadoval, až si přizval na pomoc tři další kolegy, a tak jsem nakonec ustoupil a těch třicet korun obětoval. Kromě jednoho vydlabaného šutru, svíček, krabice na dary a větráku na stěně (fakt nekecám) tam vůbec nic nebylo. Naštěstí tam nebyli ani žádní turisti, asi se jim nechtělo do kopce. Uprostřed parkoviště leželo něco, co zdálky vypadalo jako měděný kalich.

Přišel jsem k tomu blíž a pořád to vypadalo jako měděný kalich. Takový ten, co z něj pil Indiana Jones, ten, co z něj prý pil taky Ježíš. Bylo mi to trochu divné, ale bral jsem to za znamení shůry a vzal jsem si ho. Asi to není kalich, ale něco ze staré vodní dýmky, každopádně to jako kalich vypadá (mrkněte na instagram) a leželo to na vrcholu Olivové hory, takže celkem blízko k místu Poslední večeře... No prostě mám doma Ježíšův kalich z Poslední večeře, deal with it.

Shora je docela dobrý výhled na Jeruzalém, ale mě zajímalo, jestli je vidět taky Mrtvé moře, takže jsem to vzal přes kopec na druhou stranu. Bububu, město plné Arabů a za každým rohem terorista! No ve skutečnosti jsem s klukama čutal fotbal, mávali jsme si se školáky na zastávce, pomohl jsem prckovi hodit do kontejneru nějaké svázané dřevo, které nemohl sám zvednout a skoro jsem dostal po tlamě, ale to bylo nedorozumění. Fotil jsem krajinu a nějaký pán si myslel, že fotím ženy v burkách.

Chvilku jsme na sebe mávali a hulákali, ale potom se uklidnil. Viděl jsem olivový háj, sochu Ježíše, u které někdo odstavil rotoped, osady za zdí, hustý černý kouř z pálených odpadků a průvodce, podle kterého se museli inspirovat autoři Simpsonů v epizodě, kdy jede Nedův biblický kroužek do Izraele. Vlastně jsem taky viděl hromady pytlů s odpadky, mrtvou kočku a samolepku You only live once.

Spoustu domů se spoustou schodů a nádrží na ohřívání vody, krásný výhled do krajiny na Mrtvé moře a hory v Jordánsku. Cestou, už po tmě, jsem za zastavil na hřbitově pod Olivovou horou a jen tak chvilku stál mezi hroby v úplné tmě. Bylo to fajn.


                                           
follow me offline

“ahoj, na začátku července (cca 3. - 11.) budu pořádat plenér/sympozium/workshop/sešlost/ulejvárnu nebo co chcete na chatě na Karolince (kousek od Velkých Karlovic, okres Vsetín, kraj Zlínský). v chalupě je místo pro 11 lidí na pohodlných postelích nebo matracích, další můžou spát venku ve stanech, pod šírákem v lese, na louce nebo v chalupě na zemi, kapacita je tudíž neomezená. jediný princip výletu je ten, že se během daného období nikdo NEPŘIPOJÍ na internet - tzn. můžete si dělat co chcete: chodit po horách, sochat sochy, fotit čmeláky, pozorovat mravence, chytat klíšťata, kopat jámy, štípat dřevo, stavět bunkry, meditovat, stopovat zvěř, sledovat hvězdy, skládat kameny, vařit na ohni, hledat vstavače, chodit do údolí, koupat se, sledovat srnky, šplhat po stromech, číst knihy, lovit kobylky, počítat ovečky, nicnedělat, sledovat ptactvo, přemýšlet nad životem, malovat krajinky, zpívat lidovky, sbírat hřiby, sedět u ohně, kouřit, hrát na slepou bábu, ztrácet se, bavit se, koukat se ven z okna, umývat nádobí a chodit pro vodu, posílat pohledy, hrabat seno, vzpomínat na dětství, chytat lelky, jíst bramboráky, válet sudy, jíst jahody, sbírat borůvky, kouřit trávu, vyměňovat recepty, krájet cibulku, spát, válet se, střílet prakem, vymýšlet nápady, koukat se do blba, či podobně, jen nebudete používat své telefony (pouze na volání mamince) nebo počítače. chalupa je poměrně mimo osídlení, bez vody (kousek od ní je potok s pitnou vodou) a kanalizace (za chalupou je kadibudka). k dispozici je různé nářadí na zpracování dřeva a kamene, v okolí jsou bohatá naleziště dříví, jílu a dobrého světla. jedná se o dobrovolný projekt, vítáni jsou všichni. ubytko je free, jídlo bychom připravovali společně, průběžně bychom se střídali. bude sranda (nebo nuda).”matěj skalický

fotografie jsou výběrem z vícero chat u matěje.


about what i did outside

o tom, co jsem dělal venku - katalog



Soubor fotografií Adama Kenckého pojmenovaný O tom, co jsem dělal venku, představuje výběr ze snímků a textů, které autor vytvořil za několik posledních let na cestách, v zahraničí, prostě venku. Venku však v jeho pojetí neznamená nutně „mimo domov“, mimo důvěrně známé prostředí, v cizině totiž trávil a tráví podstatnou část svého života a ono „venku“ je pro Adama leckdy právě to nejbližší, nejintimnější.Chronologicky vzato začal Adam nejdříve cestovat. Později přibyla nutnost zaznamenat vše podstatné slovem. Buď rovnou v průběhu putování, nebo hned po návratu domů, přesněji řečeno do Karviné. Až nakonec přišla touha uchovat si z cest i onen vizuální zážitek, tedy fotografie. Snad i proto začal v roce 2012 fotografii studovat a od té doby důležitost kamery při jeho cestách jen a jen roste. Způsob jakým Adam fotograficky pracuje, však nemá nic společného s cestovatelskou, natož turistickou fotografií. Architektonické i přírodní dominanty ho nechávají chladným, když už je zaznamená, tak nejspíše z pocitu jakési „povinnosti“.

Nejedná se ale ani o „čistokrevný“ dokument, nebo subjektivní dokument, jehož tradice je v české fotografii neobyčejně silná. Adam totiž nepatří k autorům, kteří dokážou namířit objektiv na skupinku úplně neznámých lidí a „nakrást“ si tak bez ptaní jejich vzhled, výraz, pocity. Ve způsobu jeho práce je v tomto smyslu pokora, ale zcela jistě i určitá míra ostychu. Což zároveň vysvětluje, proč je na jeho fotografiích tak málo lidí, byť jsou nezřídka pořízeny ve velkých metropolích. A když už tu a tam najdeme na některém ze snímků neznámého chodce, téměř nikdy s fotografem nekomunikuje ani gesty, ani pohledem. Je tu však ještě další možnost. Totiž, že na fotografii člověka přeci jen vidíme, většinou se ale jedná o Adamovi blízkého kamaráda, kamarádku či přítelkyni. Jak již bylo řečeno, autor v zahraničí trávil dlouhé měsíce a za domov by možná častokrát označil spíše ono „venku“, než Českou republiku. Celkově se tak jeho snímky stávají jakousi směsicí intimních scén, fotografických útržků z cest a kontemplativních záběrů na krajinu či městská zátiší. Z takového vizuálního materiálu je velmi obtížné vytvořit jednolitý celek, soubor s patřičným zacílením a energií. Tvůrčí gesto, kterému v Adamově případě nejvíce odpovídají ručně psané deníky doplněné o drobné fotografie (někdy spíše naopak), se tu totiž střetává s nutností vytvořit klasický galerijní výstavní soubor postavený na kvalitě samostatných snímků. Je možná překvapivé, že tuto nejtradičnější podobu prezentace si Adam vlastně nikdy pořádně nevyzkoušel a dával přednost velmi neortodoxním a často riskantním výstavním formám.

Například loňská klauzurní práce spočívala v namluvení detailního popisu vlastních fotografií na diktafon, který pak Adam pouštěl v prázdné a potemnělé místnosti bez jediného vizuálního obrazu. Zmiňovaný popis je naznačen také v tomto katalogu, byť jeho slovní forma má daleko k autentičnosti původního záznamu. Jak již bylo řečeno, nejblíže Adamovu naturelu mají asi jeho deníky. Staré sešity už samy o sobě působí nostalgicky, není to však prvoplánové. Adam má jednoduše rád starý papír, který již před jeho první větou něco zažil a má svou vlastní paměť. Na ni pak autor vrší fotografie a věty, tedy paměť osobní. Snesl by vůbec čistý bílý papír něco podobného? Z Adamova úhlu pohledu jistě ne. Soubor O tom, co jsem dělal venku tedy nově skládá příběh fotografa. Po všech experimentech se Adam – možná trochu paradoxně – dostal k nejběžnější formě prezentace, jakoby i takto chtěl vyzkoušet platnost svých děl. Možná tak i trochu zkresluje a upouští od jakési „historické pravdy“ deníkových záznamů. Přesto snad vybrané fotografie poskytují alespoň částečnou odpověď na otázku, co Adam Kencki venku vlastně dělal.

Lukáš Bártl 
Brno 2015